Článek
Ke svému rezidenčnímu pobytu jste si vylosoval Pardubice. Jak se vám líbí?
Je to velmi přátelské město. Vyhovuje mi jeho velikost, která úplně odpovídá mým potřebám. Dřív jsem rád žil v opravdu velkých městech, ale dneska dávám přednost těm, která člověku nepřerůstají přes hlavu. Pardubice jsou pro mě navíc ideální i vzhledem k tomu, jak přemýšlím a o čem píšu. Vždycky mě totiž zajímaly normální věci a nijak mě nepřitahovala exotika.
Ano, je o vás známo, že máte rád třeba sídliště. Co vás na nich tak zajímá?
To, co je mimochodem patrné i tady v Pardubicích: že jsou protikladem k organicky vzniklým jádrům starých měst, kde v centru najdete radnici, kostel a kolem nich veřejné prostranství. Sídliště oproti tomu nemají žádnou takovou pomalu se rozrůstající strukturu, jsou naplánovaná, a tím v sobě mají něco v principu necivilizovaného.
Religionista Mircea Eliade napsal knihu Posvátné a profánní a klasické město je pro mě tím prostorem posvátného, je strukturované, jako jsou strukturované i náboženství a společnost. I čas má v takovém prostoru své vrcholy, změny.
Sídliště naproti tomu představuje ten profánní svět. Panuje v něm čas bez vrcholů, jeden den je jako druhý. Paneláky jsou pro mě vrcholem profánnosti. Často tam není nic, co by tam člověka drželo – kromě bytu, ve kterém žije, samozřejmě. Mají v sobě zvláštní prázdnotu, která mě fascinuje.
S kým jste se vlastně v Pardubicích potkal?
Hodně času jsem strávil o samotě při přemýšlení během procházek. Chodil jsem hlavně podél Labe, které mám moc rád. Podle hodinek jsem za týden ušel asi 120 tisíc kroků, to je zhruba 15 kilometrů denně.
Co se lidí týká, byli přátelští, pohostinní a měli smysl pro humor. Mluvil jsem třeba s kapitánem pardubické lodní dopravy, je to Němec z Brém, bývalý námořní kapitán, který teď žije tady. Strávil jsem taky jeden večer u piva s mladým kontrabasistou, který přemýšlí, co by dál chtěl studovat a jestli vůbec. A dal jsem se do řeči i s jednou mladou architektkou těsně po škole.
Byl jsem na pardubické dopravní univerzitě, kde mi jeden turecký inženýr vysvětloval, jak stavět mostní pilíře, aby odolaly zemětřesení, nebo jsme se s jeho jinými kolegy bavili o tom, proč a jak se lámou kola a kolejnice.
Peter Stamm v Pardubicích
Dva z mých bratrů jsou inženýři a inženýři jsou všude stejní, zapálení pro svou věc. Rád se s nimi bavím, protože díky tomu člověk přichází věcem na kloub. Zajímá mě, jak věci fungují – moje otázky se, myslím, podobají těm, které si kladou inženýři, jen u nich jde o technické záležitosti a u mě o lidi.
No a viděl jsem se například i s lidmi z pardubického Goethe-Zentra, kteří s projektem pomáhali, a s jednou vyučující z katedry germanistiky na univerzitě v sousedním Hradci Králové, kde jsem taky učil jeden seminář. Šli jsme pak spolu na houby, ale nic jsme nenašli, bylo moc zima.
Živíte se jako spisovatel. Slouží vám kromě toho literatura osobně i k něčemu dalšímu?
Nikdy jsem nechtěl jenom vyprávět příběhy. Literatura je pro mě určitým nástrojem k poznávání světa. Zkouším věcem lépe porozumět tím, že o nich píšu. Proto na začátku psaní nemám nikdy žádný plán, ale většinou nějakou otázku.
U jedné své knihy jsem se sám sebe například zeptal, co by se stalo, kdybych nevyzvedl svoje děti ze školky, co by školka dělala, jak by reagovala. Trochu jsem si k tomu dohledával informace, ale z větší části jsem si to vymyslel – i když v tom příběhu pak nakonec šlo o něco úplně jiného.
Jindy jsou to ale i větší otázky. V knize Sedm let, která vznikla na základě divadelní hry Witolda Gombrowicze Yvonna, princezna burgundánská, jsem zkoumal, jestli někdo, kdo mě miluje, má nade mnou moc, i když já nemiluju jeho.
V jiném románu, ke kterému mě inspirovala povídka Nathaniela Hawthorna, opustí muž naprosto bez důvodu svou rodinu a odejde na dvacet let pryč – a mě zajímalo proč. Během psaní jsem na to nepřišel, ale ta kniha je hledáním odpovědi.
No a v knize Jemná lhostejnost světa, která vyšla i česky, jsem zase přemýšlel nad tím, jestli by člověk, který se ohlíží do minulosti, chtěl svůj život žít jinak – a jestli by něco změnil.
Celkově si myslím, že literatura může člověka zkoumat daleko lépe než psychologie, kterou jsem sám chvíli studoval.
Proč?
Protože ho nemusí hned diagnostikovat, může ho popisovat, pozorovat, a v tom popisu pak možná dojít i k porozumění, nemusí ho zredukovat na určitý symptom nebo diagnózu. Obecně mě mimochodem taky vždycky víc zajímali ti, kdo prohrávají, než vítězové. Prohrát je daleko komplexnější než zvítězit a je to i o dost zajímavější.
