Německá spisovatelka Marion Braschová: Píšu, abych to pak mohla prožít

S Českem si celkově spojuji určitý pocit důvěrnosti a líbila se mi myšlenka vyjet někam mimo Prahu, kterou trochu znám. I na Plzeň jsem si rychle zvykla. Hned na začátku jsem absolvovala prohlídku města s jedním historikem z univerzity, který mě nechal nahlédnout trochu za kulisy. Tyhle znalosti jsem si pak už doplňovala vlastními rešeršemi.

Jsem vyučená typografka, pracovala jsem pro tiskárnu, která tiskla stranické noviny Neues Deutschland (Nové Německo), tedy východoněmecký pandán Rudého práva. U toho jsem ale zpívala a hrála na kytaru v kapele, která předělávala americké a anglické písničky. Když už se to nedalo spojit s mou prací na směny, hledala jsem jiné zaměstnání.

Postupně jsem zakotvila v jednom vědeckém a v jednom hudebním nakladatelství, připravovala jsem knihy do tisku, sázela noty, chystala různé brožury a programy, sestavovala biografie skladatelů… Časem mě to začalo nudit, a nakonec se mi povedlo dostat místo jako hudební redaktorka ve východoněmeckém rádiu pro mladé DT64. 

Dneska mám svou živou show na berlínsko-brandenburském veřejnoprávním rádiu, kde pracuju už od devadesátých let jako moderátorka na volné noze. Někdy přijdou opravdové hvězdy, jako anglický písničkář Tom Odell, hrají živě svoje písničky, taky si tam povídám s lidmi, kteří dávají tipy na různé aktuální výstavy nebo koncerty.

Znala jsem ještě předchůdce Rammsteinu, kapelu Feeling B, protože jsem se už odedávna motala kolem punkové a alternativní scény, ačkoliv jsem k ní sama nikdy nepatřila. Strávila jsem s nimi několik dopolední, když natáčeli v Americe v pohoří Sonoma. Bavilo mě pozorovat dynamiku, kterou mezi sebou mají, jak spolu o věcech diskutují…

Flake, jejich klávesista, bydlí nedaleko ode mě, potkáváme se poměrně často po ránu, když jde on ven se psem a já na nákup do Lidlu. Nelíbí se mi ale, že Flakeho po nepotvrzených obviněních ze sexuálního zneužívání fanynek vyhodili z rádia, kde pracuju, a že tam taky zakázali Rammstein hrát. Tak jsem mu ve svém pořadu jednou načerno zahrála tři písně z jeho poslední vánoční desky – a asi to, pokud se ta obvinění nepotvrdí, zase zopakuju.

Jde opravdu o zajímavý fenomén, který vznikl během celoněmeckého setkání mládeže ve Východním Berlíně v roce 1964. Původně se vysílalo jen několik hodin a po setkání se mělo vysílání zrušit, ale lidé si ho oblíbili, a tak pokračovalo, až se z něj stala v půlce osmdesátých let, kdy jsem tam přišla já, samostatná stanice.

Nejdřív jsem jenom spoluvybírala hudbu pro denní vysílání, ale postupně jsem začala moderovat a připravovat pořady. Dělala jsem tehdy například speciální vysílání ke čtyřicátinám Toma Waitse – režim si už tehdy uvědomoval, že aby mohl mladé lidi udržet v lati, musí jim taky něco na oplátku dát. Na dramatičnosti všechno nabralo samozřejmě před revolucí v roce 1989.

Zajímavé ale je, že skutečně kultovní stanice se z DT64 stala až po revoluci, kdy jsme byli oporou pro hodně mladých lidí, jejichž rodiče najednou vůbec nevěděli, co si počít, protože jejich minulost, včetně jejich vzdělání, náhle neměla žádnou hodnotu. A když se pak mělo to rádio úplně zrušit, konaly se na naši podporu demonstrace, mladí lidé se přivazovali k Braniborské bráně, drželi hladovku, protestovali před úřadem vlády.

Nakonec to ale stejně nepomohlo a rádio někdy kolem roku 1992 zaniklo. Celá jeho historie je hrozně zajímavá, protože se tu v malém vypráví to, co se dělo s celou NDR – a právě o tomhle všem jsem pro jedno berlínské divadlo pro děti a mládež loni napsala divadelní hru. Teď se dokonce uvažuje i o tom, že bychom z té látky mohli udělat hraný film. To ukazuje, jak je celá věc dodneška živá.

V jistém smyslu je geneze textu podobná. I tehdy jsem byla oslovena, abych se do práce pustila, že prý ta látka říká hrozně moc o NDR a o všech jejích kontrastech. Napsala jsem úvod, nabídla ho nakladatelství, to projevilo zájem a pak se to zrovna dobře časově trefilo, protože jsem si tehdy po šesti letech práce v rozhlase musela dát půl roku nucenou pauzu, aby mě nemuseli zaměstnat nastálo. A v té pauze jsem ten román dopsala.

Můj otec byl v šedesátých letech náměstkem ministra kultury v NDR. Moji rodiče se jako Židé potkali za války v anglickém exilu a patřili ke generaci lidí, kteří se po roce 1945 rozhodli na Východě vybudovat lepší Německo. Uskutečnit vyprávění o demokratickém a otevřeném světě, kde si budou všichni lidé rovni.

Jenže pak ten systém pomalu zatuhnul a v šedesátých letech se vzbouřili mladí, kteří sice byli taky pro socialismus, ale říkali, že to, co stará generace provádí, už nemá s těmi původními myšlenkami co dělat.

To se přesně stalo v naší rodině. Můj bratr, básník a filmař Thomas Brasch, rozdával v roce 1968 letáky proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, následně byl zatčen a uvězněn. Můj otec ztratil své postavení, bratr pak časem emigroval na Západ… O tomhle konfliktu, o tom, jak generace budovatelů NDR stále dělala, jako by jejich původní poválečné sny stále fungovaly, ačkoliv už dávno nefungují, jsem chtěla vyprávět a hledala pro to co nejlepší formu.

Vypravěčku jsem našla v postavě nejmladší sestry, tedy – v umělecké nadsázce – jakoby sebe. Je ale nespolehlivou vypravěčkou, referuje o událostech ze svého pohledu, postupně stárne a začíná chápat souvislosti – ale přesto její pohled zůstává subjektivní, odvislý od jejího vidění. Vybavila jsem ji i určitým vzdorem.

Když jsem se pustila do psaní, zůstala jsem už z celé rodiny jen já sama, všichni ostatní zemřeli. Samozřejmě jsem si musela dohledávat různá fakta, pročítala jsem spisy, které si tajná služba Stasi vedla na mě i na otce. Dozvěděla jsem se například, že moje macecha, otcova druhá žena, na něj byla po smrti mé matky nasazená.

Referovala například o tom, že jsem si z tajného setkání s mým bratrem v Budapešti dovezla domů kazetu, na které byly všechny jeho knihy, a co přesně tam je… Zajímavé je, že když jsem svou knihu představovala na autorských čteních v bývalém západním Německu, poznávali se čtenáři v těch zachycených rodinných konstelacích, které jsou evidentně i navzdory odlišné politické realitě přenosné.

Můj bratr Petr, který byl taky spisovatel, jednou řekl: Mnozí něco prožívají, aby to potom zapsali, ale já něco píšu, abych to pak mohl prožít. Mám to úplně stejně: psaním příběhů zažívám dobrodružství, která bych jinak nikdy neprožila. Baví mě vymýšlet si postavy a stavět je před překážky, vystavovat je nebezpečí, které musejí překonat.

A u toho se taky dozvídám různé věci o tom, jak funguje svět, třeba jak funguje drezína, jestli je fyzicky náročné na ní jet, nebo jak pracují lesníci, co se všechno může stát při kácení stromů a podobně. Ale i tady vznikla jedna z knih vlastně na zakázku, kdy mě oslovilo divadlo pro děti a mládež v Drážďanech, jestli bych nenapsala hru podle pohádek, které jsem kdysi improvizovala pro svou dceru. A až potom jsem z toho napsala celou knížku.

Chtěla bych vytvořit napůl reálnou, napůl fantastickou povídku, ve které hrdina potká různé už nežijící postavy spojené s Plzní a dozví se díky nim něco o historii tohoto města. Určitě tam bude hrát roli Pražské jaro a chtěla bych i využít plzeňskou tradici loutkového divadla. A samozřejmě se tam musí nějak dostat i pivo, ačkoliv já sama pivo vůbec nepiju.