Muži, kteří nešli na terapii. Nad novým románem Eliho Beneše

V knize Všechno bude super jsme svědky přerodu jednoho vnitřního světa. A také kompletního rozvratu hrdinova dosavadního života, k němuž dochází za postupného mizení pracovních míst v souvislosti s rozmachem umělé inteligence.

Autor, který byl za svoji prvotinu Nepatrná ztráta osamělosti (Akropolis, 2023) oceněn Magnesií Literou coby objev roku, si tentokrát všímá podstatného tématu technologických a společensko-politických změn, přičemž se mu zároveň daří barvitě, zevrubně a autenticky vylíčit protagonistovo vnitřní drama.

Eli Beneš i jeho postava navíc vnášejí do současné české literatury zajímavý – a často velmi vtipný – židovský hlas, který ji může kulturně obohatit. Nejvtipnějšími pasážemi knihy jsou opravdu ty spojené s až sebezničujícím humorem, který záměrně pracuje se stereotypními představami o židovství. Lze ocenit i autorovu schopnost sebezpytu a analýzy složitých myšlenkových stavů.

Nejen čtenářky ovšem může zarazit, že všechny ženské postavy v knize připomínají spíš panenky vycpané mužskou představou o tom, co to znamená být ženou než osobnosti s vlastními myšlenkami, charakterem nebo psychologií.

Manželka Helena prochází tajuplnou úzkostnou poruchou a poznáváme ji jen jako legrační postavu, která většinu dne prospí v ložnici. Mladší kolegyně Anna se zase stane sex symbolem protagonistových nudných pracovních odpolední a musí donekonečna poslouchat jeho poučování o tom, jak v dřívějších dobách lidé ještě četli knihy, což už dnes skoro nikdo nedělá. A zástupkyni knihomolského manažera Johanu nám hned na prvních stránkách autor představí pouze jako tu, s níž samozřejmě spal, i když se to stalo před dvaceti lety. Člověka pak napadá: můžou ženy existovat i jen tak, nebo mít dokonce obsah?

V posledních letech český literární prostor opanovala intenzivní debata o takzvaně ženské literatuře. Co to znamená, přesně nevíme; definičním znakem má být v podstatě to, že se jedná o knihy psané autorkami o ženské zkušenosti. Klade si ale někdo otázku, jaké definiční znaky tedy vykazuje literatura mužská? Zkusme to.

První znak by bylo možné odvodit z předchozího odstavce: absolutní prázdnota ostatních bytostí, které v příběhu slouží spíš jako pouhé kulisy silného životního dramatu hlavního hrdiny.

Zadruhé by to mohla být snaha napsat nepřehlédnutelné literární dílo. Ta se v románu Všechno bude super projevuje touhou manažera dokončit velký román. A i zjevnou touhou samotného autora, který chce tak moc napsat knihu o konci jedné éry, až toto téma pro samé milostné eskapády z příběhu nakonec vyšumí (a čtenáři se o probíhající revoluci AI dozvědí jen to, že průšvih, který hlavní hrdina očekává kvůli skomírající pracovní morálce svého týmu, nakonec nepřichází).

Třetím definičním znakem mužské literatury, který ovšem naopak zaslouží ocenění, by mohlo být vysmívání se vlastním chybám a karikování křehkosti mužského ega i těla ve středním věku.

Už na druhé stránce Benešovy nové knihy se objevuje tento až zvráceně trefný popis banality hrdinova života: „Někdy si postesknu – to je snad v mém věku normální – kdybych v patnácti věděl, že budu mít tuhle práci a tenhle plat a auto a velký byt (ovšem také velkou hypotéku) a nebudu strádat a budu si moct leccos dovolit, výskal bych nadšením: mám auto, mám benzín, můžu jet kamkoliv. Ale jedu jen do práce.“

Není úplně jasné, jestli celou postavu manažera Eli Beneš vymyslel jako rafinovaný portrét současného stárnoucího muže, který je především v krizi a kterému se vysmívá za jeho velikášství i malost, za tendenci deklamovat obecné pravdy i za nutkání svádět mladší ženy. Pokud ano, bravo!

V opačném případě by šlo jen o konstrukčně trochu plochý příběh, jehož protagonista se svými problémy zase jednou nešel na terapii.