Článek
Ve své tvorbě spojil satirickou pichlavost epigramů s milostnou lyrikou. K jeho jubileu míří koncerty, výstavy i vydání knížky 80 / Jiří Žáček, do níž přispěli přední čeští tvůrci i interpreti.
Vnímáte osmdesátku jako věk zmoudření?
Tak to vůbec ne. Já jsem ale nikdy ani zmoudřet nechtěl. Oni to ti moudří mají v životě horší. Mně by stačilo, kdyby člověk s věkem zapomněl na věci, na které by bylo lepší zapomenout. Ale to se neděje. Občas mívám takové vyčítací sny, kdy mě trápí špatné svědomí. Ale to je možná dobře. Ony se mi nezdají zas až tak často.
Není už samotné psaní básní účtování se špatným svědomím?
Souhlasím, aspoň u mě to tak je. A kromě účtování se svědomím je to i dobrý mozkový trénink. Dokud nám mozek funguje, tak je to v pořádku. Až přestane, je čas skočit do hrobu.
Jak si to konkrétně představujete?
Chtěl bych, aby moji potomci vysypali můj popel do řeky a já bych pěkně doplul až do moře. Z moře jsme kdysi vylezli, ryby byly naši předkové. Jenže moji potomci umístili urnu s ostatky mé ženy Evy na břevnovském hřbitově, takže tipuji, že tam skončím i já. No, taky je tam hezky, koncertuje tam ptactvo nebeské.
Vy jste ale v jednom epigramu zapochyboval o tom, jestli jsme z toho moře měli vůbec vylézat.
To je pravda, ale byl to spíš jen bonmot. Jsem smířený s tím, že jsem suchozemec, ale tak trochu závidím delfínům, kosatkám a velrybám, kteří jsou savci jako my, svobodný život v oceánech. Fascinuje mě, že nic nepotřebují, ani domy, ani auta, ani postele, ani televizory, ani mobily, ani zbraně, ani vládu, ani policii, ani armády, dokonce ani šaty.
Pojďme k veselejším tématům. Jak se z člověka stane básník?
To já nevím, já se jako básník necítím. Považuju se za inženýra, který píše básně. Nejsem jako básník nastavený, možná proto, že jsem nestudoval gympl, ale stavební průmyslovku, kde nás naučili myslet technicky.
Přesné myšlení ale nemusí být básníkovi na závadu. Zvláště pak tomu, který se v aforismech precizně vyjadřuje ke stavu světa.
To je fakt a já si na to taky nestěžuju. Oni ti básnící absolventi filozofie jsou někdy dost zaměnitelní, zatímco inženýři ne. Aspoň tak se mi to v mládí jevilo.
Jste vystudovaný stavební inženýr, který zběhl k poezii. Stavařina vás nebavila?
Já jsem vodohospodářský inženýr. A voda, to je zázrak, bez něhož by neexistoval žádný život. Tehdy mě to opravdu nebavilo, snad, že to byla povinnost, a když je něco povinnost, tak to je pro mladého člověka otrava. Dneska by mě to vodohospodaření asi bavilo.
Jiří Žáček patří k nejčtenějším autorům poezie.
Proč jste začal psát básně? Balil jste na ně holky?
To ani ne. Měl jsem opožděnou pubertu, takže jsem místo milostné poezie začal psát epigramy na spolužáky a na kantory do školního časopisu, který se jmenoval odvážně Reformátor. Milostná poezie přišla až později.
Jaký podíl měl na tom, že jste začínal jako satirický glosátor, Karel Havlíček Borovský, kterého vám v dětství četl otec? A jaký doba, ve které jsme žili?
Určitě se na tom podílelo obojí. Zapadalo to do sebe. Karel Havlíček Borovský má na mém psaní velkou zásluhu a už léta si říkám, že si ho musím znovu důkladně přečíst.