Článek
Původní profesí jste filmař. Desítky let vás živí muzika. Nyní je v kinech snímek Köln 75: Koncert století o legendárním výkonu klavíristy Keitha Jarretta. Co mu říkáte?
Zaujal mě. Třeba tím, že vysvětluje, co je to vlastně jazz a jak to s ním bylo. Další krásnou věcí na něm je to, jak ukazuje, že i tehdy šlo o čirou improvizaci. Což je věc, která se moc nenosí, ale já ji preferuju. Všichni si totiž myslí, že se musí nejdřív naučit noty, dokonale hrát na nástroj, aby mohli veřejně hrát. Já to tak nemám.
Proč?
Třeba i proto, že se ví, že když se člověk ty noty naučí, ztrácí schopnost improvizace. Cosi ho svazuje. Je přinucený hrát podle befélu. Je to jako s dítětem, když se narodí, umí vše. Musí to však zapomenout, aby tu s námi mohlo žít.
To říkávala herečka Marie Rosůlková, kamarádka vaší matky, Evy Svobodové, že?
Ano, jsou to její slova.
Další jejich kamarádkou byla Květa Fialová. Silná ženská liga, řeknu vám.
O tom nepochybujte… Mařenka mě z máminých kamarádek ovlivnila asi nejvíc. Byla i kmotrou mé první dcery, Markéty. Ale celkově mě ovlivnilo hlavně divadlo, v němž jsem vyrůstal.
Máma mě tahala do divadla, její kolegové z městských divadel k nám chodili na návštěvu. Dětství jsem prožil mezi herci. Byla to taková moje škola života.
Ovšem vydal jste se nakonec cestou hudby. Hrajete na řadu nástrojů. U kterého jste si řekl: teď jsem ho ovládl?
U žádného. Podle mě, když cokoli ovládnete, neimprovizujete… Jinak jsem jako dítě začínal na housle, společně s bratrancem Honzou Svobodou. Chodili jsme k profesorovi Jaroslavu Žlábkovi, který byl posledním žákem profesora Otakara Ševčíka.
A ten nás učil tak, že jsem absolutně zanevřel na hudbu a šel do skauta, do pražského Podolí, kde jsem se našel hned. Dodneška se s kluky první středu v měsíci scházíme…
Köln 75: Koncert stoletíVideo: Bioscop
A zobcovou flétnu jsem k tomu přidal asi v patnácti. Sestra mi na tu první půjčila. No a zobcová flétna mě v určité době zavedla až na pražskou konzervatoř, kde jsem hru na ni vyučoval. Objektivně vzato, nejdál jsem došel s ní.
A proč jste si ze všech žánrů, které na ni lze hrát, vybral jazz?
O tom se rozhodlo zase kdysi na gymnáziu na Santošce, na Smíchově, kam jsem chodil. Měl jsem tam kamarádku, která na něj chodívala. Jednou mě takhle vzala do jednoho z baráků, pořád stojí, na pražskou Štvanici. Každý čtvrtek se v tamní kavárně hrál právě jazz.
Zalíbil se mi, ne hned. Spíš se líbil jí, já se jí chtěl zase líbit, a tak jsem s ní na koncerty chodil. Snažil jsem se během nich přijít jazzu na kloub. Chodíval jsem tam i poté, co ona s tím přestala. Skamarádil jsem se s jazzmany. Hrál jsem ho na zobcovou flétnu, na což všichni koukali…
Jak do toho všeho jdou dohromady vaše studia na pražské FAMU, obor kamera?
Za to může zase kamarád Ivan Šlapeta (kameraman - pozn. red.). Po maturitě jsem byl rok jako rekvizitář na Barrandově. Bylo mi šestnáct…
Super.cz
Promiňte, šestnáct? Po maturitě?
Tohle je na delší vyprávění. Tak stručně. Do školy jsem začal chodit v Rychnově nad Nisou, kde byl táta ředitel továrny. Nebylo mi ani šest, jsem listopadový. Asi se mě rodiče chtěli zbavit (smích). Dobrý nápad to nebyl, vážně. Byl jsem pak všude „ucho“. A jak jsem šel brzy do první třídy, tak jsem maturoval. Už v Praze, kam jsme se přestěhovali po mé první třídě.
Zpět na Barrandov. Co jste tam dělal?
Rekvizitáře. Zlé to nebylo. Byl jsem u natáčení třeba Vyššího principu (režie Jiří Krejčík, 1960), u nějž byl Ivan Šlapeta asistent kamery. Já v tu dobu ještě fotil. Jednou mi řekl, že jde na FAMU, už do druhého ročníku. Zeptal se mě, jestli nechci jít s ním. Tak jsem tam poslal nějaké své fotky, oni mě vzali… Možná, kdybych tehdy potkal zedníka, jsem zedník.