Článek
V posledních týdnech jsem tu opakovaně bral do ruky román, který jsem někdy na přelomu svých středo- a vysokoškolských studií zhltnul – Přestřelku Jana Procházky. Poprvé vyšla v roce 1964, v knižnici Máj, v nákladu 163 tisíc výtisků. To bylo hodně i na tehdejší dobu, kdy průměrné náklady byly podstatně vyšší než dnes, ovšem také vycházelo daleko méně titulů.
Ačkoliv tedy náklad byl masový, v čase mých studií byla Přestřelka běžně nesehnatelná, neboť její autor byl persona non grata kvůli svému angažmá na konci šedesátých let. Jeho nejobjemnější kniha (480 stran) byla (stejně jako jeho ostatní) vyřazena z knihoven, v antikvariátech se rovněž nevyskytovala (antikváři takové tituly schraňovali pro své známé v zadních prostorách prodejen).
Jan Procházka (1929–1971), významný český spisovatel, scenárista a politik, byl jednou z vůdčích osobností pražského jara, po okupaci v roce 1968 nesměl publikovat. Na snímku s dcerami, rok 1957
Pamatuji se dobře, jak ji na soustředění v Poděbradech, kam jsme my nastávající studenti ČVUT odjeli, četl jeden z příštích spolužáků a doporučil mi ji. Zato si vůbec nevzpomínám, kde jsem k výtisku vrstevnatého románu o vojně v padesátých letech potom přišel, od koho si Přestřelku půjčil a přečetl.
A teď totéž dílo leží v přepravce mezi ostatními odloženými svazky a nabízeno je za desetikorunu, což je dnes cena jen trochu lepší housky. Přestřelka v tom není zdaleka sama. Mnohé kdysi pracně sháněné a jako oko v hlavě opatrované publikace jsou porůznu nabízeny za směšné peníze, jako poslední výzva k záchraně předtím, než kniha bude fyzicky zlikvidována.
„Antikvariát je skvělý v tom, že je místem, kde si to člověk srovná v hlavě,“ poznamenala tento měsíc Ilona Rozehnalová, majitelka ostravského klubu a antikvariátu Fiducia v rozhlasovém pořadu Host Lucie Výborné. „Někteří spisovatelé se mořili s románem, který byl ve své době skvělý, a teď tam ta kniha leží za dvacku v chodbě.“
Tak to chodí, nejen u knih: zůstanou vzpomínky, posléze tušení, nakonec ani to ne. Překlenout alespoň jedno století se podaří jen zlomku, stále menšímu zlomečku těch, kteří v to doufají, sní o tom, rádi by to dokázali. Ale to ještě neznamená, že by člověk měl rezignovat na to, aby tu po sobě zanechal nějakou aspoň trochu užitečnou stopu.
