Článek
Některé nevinnosti světa lehce připomínají tvůrčí styl Jacka Kerouaka. Je takový příměr vhodný?
Od Kerouaka jsem přečetl jen jednu knihu, Mag. Některé nevinnosti světa ale do jisté míry pocitová a tulácká záležitost jsou, i občasným chrlením slov, takže vám to tak klidně připadat může. Mými vzory jsou třeba William Saroyan, Rudyard Kipling, Orhan Pamuk nebo Otto Janka.
V dětství jsem si s oblibou četl příběhy o zvířatech, i ty myslivecké. Drobných úmyslných i neúmyslných parafrází jsou v mém počinu mraky.
Ze všech sil jsem se snažil vlastní počin dělat svobodně. Tak, jak to vyjádřil J. D. Salinger, zkusit napsat knížku takovou, jakou bych si sám chtěl přečíst.
Přijde mi však divné vztahovat se k sobě jako k nějakému spisovateli. Napsal jsem knížku a použil své zážitky z cest.
Dan Bárta během koncertu skupiny J. A. R.
Vaše první velká cesta vedla v roce 1996 do Indonésie. Všechno je nové, jiné a neznámé, sdílíte tehdejší dojmy. V čem tkvěl největší rozdíl oproti vašim předešlým zážitkům?
V naprosté proměně kulis. Klima, příroda, lidi, jazyky, zvuky, barvy, vůně, chutě, tempo, to všechno bylo jinak. Neustále jsem si něco prohlížel a pokoušel se tomu porozumět. Vjemy jsem si nemohl vysvětlit tím, co znám.
Tak jako každá prvnička jsem se k jinakostem vztahoval naivně a velmi povrchně, ale o to nadšeněji. A byl jsem dokonale ohromen. Chtěl jsem ještě a ještě.
Úvodní kapitolu z Indonésie jsem dopisoval skoro naposled. Knihu jsem chronologicky seřadil, ale nepsal jsem ji tak.
Ve vyprávění zacházíte do neuvěřitelných detailů. Vedl jste si deníky?
Nevedl. Rozvzpomínání a pokusy vzpomínky uchopit a popsat byly zábavné. Mnohé jsem v podstatě rovnou prožíval vícekrát. Jednak jsem daný moment žil, jednak jsem se dění aktivně účastnil, a navíc jsem sám sebe pozoroval a snažil se si maximum zapamatovat.
Zároveň když je něco silné, tak to někomu vyprávíte. Pocity proto musíte formulovat, čímž to žijete znovu a trochu jinak. Bezprostředně potom si to opakujete jako na schodech jména věcí, které vás poslali koupit, aby se to ve vás usadilo.
Tím, že šlo o silné formativní zážitky, které byly zpracované a obrobené, jsem se do nich po letech docela snadno dokázal dostat znovu. Nutně to přitom nemusela být a taky většinou nebyla nějaká třeskutá dobrodrůža.
Do všeho, co vám cesty nabídly, jste se přesto patrně vrhal po hlavě a jen málokdy říkal ne. Přepadl vás někdy strach – ze zvířat, nemocí, přírodních katastrof?
Málokdy. Ono to ani nebylo bezhlavé bláznění. Většinu času jsem nebyl sám, ale s lidmi, co se buď trochu vyznali, nebo měli aspoň rozum, případně byli z místa. Cestovali jsme i v páru, to člověk taky dává pozor.
Většinu času jsem strávil na venkově. Tamní lidé, ať už si myslí o světě cokoliv, jsou v obyčejných věcech a činech většinou velmi lidští. Vědí, co znamená společenství a poctivost, rozumí, co je správné, a jsou zvyklí si pomáhat. Jsou spíš zdrženliví.
Pokud se chováte slušně a rovně, většinou nedojde k žádnému konfliktu. Nemá proč. Vy i místní obyvatel se snažíte se dorozumět a vzájemně si vyhovět.
Lékárničku samo sebou vozím. A coby přírody trochu znalý člověk vím, že natrefit na kobru nebo zažít útok žraloka není úplně pravděpodobné. Nepravděpodobnost vypadá pravděpodobně až nevyhnutelně jen na titulních stránkách novin.
Dan Bárta bere čtenáře své nové knihy do Jižní Ameriky, Afriky i východní Asie.
Jak jste dokázal skloubit cestování se svou hudební kariérou a jinými povinnostmi?
Většinou jsem cestoval v zimě, mimo sezonu. A s ročním předstihem jsem kolegům oznámil, kdy se mnou nemají počítat. Napřed jsem si udělal v kalendáři prostor a pak přemýšlel, jak ho zaplním.
Muziku jste v knize utlumil, naopak v ní dominuje vaše druhá vášeň, kterou jsou vážky. Co vás na nich tak fascinuje, že jste za nimi vyjel do Číny i Francouzské Guyany?
To nevím, nějak se to tak semlelo. Jak nás napadla zrovna Francouzská Guyana, si už ani nevzpomínám.
Ve vážkách se orientuji, pozoruji je, fotím jako objekt, dojem, dokument. Je to typ ponoru, který se daleko snáz žije než vysvětluje. Prostě hobby.
Před jedenácti lety jste se stal řidičem. Jak vám to změnilo cestovní návyky?
Byl to jeden z momentů, kdy jsem cítil, že jsem se stal vážným a dospělým člověkem. Vím, že to zní pitomě, ale je to tak.
S rodinou při cestování je řízení super. Rozhodně to rozšíří vaše kompetence a přiblíží horizonty.
Nikdy jsem nevěřil, že této mety někdy dosáhnu. Jako dítě jsem ani neměl angličáky. Tehdy se všude jezdilo vlakem nebo autobusem, auto měl málokdo.
Cestování je dnes mnohem jednodušší než dřív i díky takřka všudypřítomnému signálu a dostupnému internetu. Přijde vám, že se vytrácí kouzlo neznáma?
Určitě ano. Jsem si jistý, že bych někam možná nikdy nevyrazil, kdybych si dané místo mohl předem prohlédnout na sociální síti.
Na začátku svých cest jsem se jen tak coural po světě s kamarády. Většina lokalit, kde jsem byl, nejsou žádné malebné scenérie, ani pamětihodnosti nebo půvabná zákoutí, ale vlastně díry. Podstatné je, že tam žijí lidé, se kterými se v rámci vašeho bytí a pobytu dostanete do vztahu a kontextu.
Teď budu asi znít trochu sentimentálně. Dovolil jsem si ten luxus nechat se někam zavanout osudem, aniž by tam na mě někdo čekal, nebo byl na mě dokonce zvědav.
