Karel Roden: Reginu Rázlovou jsem trošku platonicky miloval

Jaké pro vás bylo herecké setkání s Reginou Rázlovou, s níž jste stál před kamerou úplně poprvé? Navíc byla vaší profesorkou na DAMU.

Mně se Regina už na škole moc líbila, trošku jsem ji platonicky miloval, ale byl jsem žák. K výuce přistupovala pečlivě, nosila nám materiály o jiných hereckých metodách, než je Stanislavskij, všechno s námi probírala, za což jsem jí moc vděčný.

Pak jsme se nějakou dobu neviděli. Od jisté doby jsem ji často potkával – nikdy jsem s ní ale nehrál - a bylo to moc příjemné. Díky těm vzpomínkám ze studijních let je pro mě něco víc než jen kolegyně. Takže se mi s ní hrálo o to líp.

Za tu dobu, co jsme se neviděli, jsme se ani moc neodcizili. Studijní léta jsou poměrně intenzivní a silná. Regina pro mě bude pořád blízký člověk, jako všichni, kdo mě učili. Jsou pro mě něco víc, jsou mi bližší. A když jsme spolu pročítali scénář k filmu Tancuj, Matyldo, Regina mi nabídla tykání.

Prý se vás dotkl samotný příběh? Nebo jste roli vzal i z důvodu zahrát si s vaší učitelkou Reginou Rázlovou?

To nebyl ten hlavní důvod. Líbil se mi scénář, postava Karla byla zajímavá a imponovalo mi i to, že si tvůrci Petr Slavík a Nataša Slavíková stáli za tím, že budu hrát hlavní roli já, a že moje otálení nevzdali.

Jak se vám hrála postava citově chladného exekutora Karla, avšak syna extravagantní barové zpěvačky Matyldy?

Dřív bych si kladl otázku, jak zahraji exekutora, ale teď už k tomu tak nepřistupuji. Chci zkrátka být tou konkrétní postavou a je jedno, jestli je to exekutor, nebo kdokoli jiný.

Karla je mi líto. Schytává to doslova ze všech stran, přičemž se snaží to své vidění světa udržet v chodu i za cenu toho, že vypadá přísně. Vše se mu hroutí a vlastně jsem s ním tak nějak pohodlně soucítil. Zároveň je ale schopen určité sebereflexe, což je dobře. To je na něm to cenné a vypovídá to o něm, že není tak úplně špatný.

Je to tak, že díky svým hereckým zkušenostem a schopnostem „přijdete a zahrajete“, nebo jste o svém hrdinovi musel více přemýšlet – třeba ve smyslu, že se Matylda v dětství Karlovi asi moc nevěnovala?

Říkáte, že se svou hereckou erudicí „přijdu a zahraju“, ale já to tak nemám, já moc hrát neumím. (smích) Musím té roli uvěřit a pak se tím nechám unášet. A když je to dobře napsané, tak se to pak nějakým způsobem poskládá. Díky svým zkušenostem a empatii pak jednám, jak bych asi jednal, a je jedno, jestli hraju exekutora, nebo kohokoli jiného.

A co se týče postavy Karla, ten v tom nějak plave. Moc toho o tom svém vztahu s matkou sám neví. Ze scénáře jsem pochopil, že Matylda Karla bere spíš jako takového kámoše než jako syna. Karel má rozpadlé manželství, s exmanželkou asi moc dobře nevychází, ale ve vztahu ke svému synovi se snaží. Bohužel je ale příliš svázaný pravidly, chce mít vše akurátní. Na svého syna (hraje ho Antonio Šoposki) klade vysoké nároky a ten je ve svém věku nedokáže splnit.

O čem pro vás film Tancuj, Matyldo je?

Ten film nepředkládá žádný návod, jak se starat o nemocného člověka s Alzheimerovou chorobou. Hlavní je, aby to fungovalo v rodině. Musí být dostatečně empatická a mít v sobě lásku k člověku, který takto vážně onemocní, a musí mít chuť ho „doprovodit“.

A když už ta rodina tu chuť má, musí vědět, jak na to. A pokud chuť nemá, pak je to všechno k ničemu… Ve filmu Tancuj, Matyldo se ta rodina sladí dohromady. Její členové mají štěstí, že se jim to povede. A to je podle mě to nejpodstatnější – když člověk odchází na onen svět, tělo tu nějak zanechá, ale důležití jsou ti lidé okolo.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina