Hlavní obsah

Igor Orozovič: Nemám traumatizující zážitky, které bych potřeboval v písních řešit

25. 3. 2022, 14:49

Před třinácti lety spoluzakládal Igor Orozovič Cabaret Calembour, pro který píše hudbu. Loni v období lockdownu zaujal charitativní písní s klipem Hippokratova armáda, jenž vznikl na podporu lékařů. Je známý především jako herec, ale nyní se vydává s novým autorským písňovým repertoárem také na sólovou hudební dráhu.

Foto: Lucie Levá

Igor Orozovič se připravuje na své první čtyři sólové koncerty. Dva budou v Praze, další v Brně a Ostravě.

Článek

S kapelou Igor Orozovič & Co. ho čekají první koncerty. Již 13. a 14. dubna se představí v pražské La Fabrice, přičemž první vystoupení je vyprodané. Do ostravského Divadla Mír zavítá 20. dubna a 26. května se představí Cabaretu Des Péchés v Brně. Včera vydal první singl Náušnice.

Proč jste se rozhodl vyrazit jako sólista do hudebního světa?

Vždycky jsem to chtěl zkusit. Čekal jsem na moment, kdy to půjde a kdy k tomu dozraju. Dřív jsem chtěl zpívat čisté šansony, ale bylo mi jasné, že je nemůže zpívat dvacetiletý kluk. Navíc tu bylo období, kdy bylo šansonu až příliš. V době uvádění lyrikálu Kudykam to vrcholilo, ale zároveň se tím ten žánr u nás možná trochu přejedl a vyčerpal.

Mnozí milujeme Hanu Hegerovou a francouzské šansony, ale zároveň jen už to samotné slovo je u nás trošku zaprášené. Je těžké navázat na ně v nové podobě, která by jen nekopírovala. Teď cítím, že jsou dobré okolnosti. Rád bych na scénu přinesl moderní šanson, songy, které jsou založené na textu.

Chtěl bych, aby byl text pevně svázaný s muzikou, aby k sobě neoddělitelně patřily. Když někdy jedu taxíkem a zaslechnu konzumní písně z rádia, slyším třeba skvělý text, ale hudba je univerzální a dalo by se na ní nasadit cokoli. Toho bych se chtěl vyvarovat. Hudba musí nést informaci a emoci stejně silně jako text.

Vy už jste ale spoustu písniček složil...

Když jsem skládal pro někoho jiného, tím myslím i náš Cabaret Calembour, měl jsem vnější zadání, kterého jsem se mohl držet. Bylo to osvobozující, napsal jsem prostě píseň, jakou jsem si dopředu představoval. Když ale píšu pro sebe, chci upřímnost, dokonalost a originalitu. Je to peklo, protože ze mě na první dobrou lezou textová klišé a folkové nápěvy.

Myslím si, že jsem hodně citlivý člověk. Nejsem ale žádný gejzír růžových romantických emocí. Nemám traumatizující životní zážitky, které bych potřeboval v písních řešit. Tím pádem, jakkoli to zní hloupě, nemám přetlak, který bych potřeboval v písních vyplakat. Hledám tedy náměty a témata okolo sebe a těch vidím a cítím milion.

Vedle spousty příběhů samozřejmě neutíkám před tématem lásky a v dnešní možná až moc korektní době chci opěvovat svým vlastním způsobem krásu žen a erotiky. Navíc je doba, že zřejmě přibudou i ty vnitřně bolestné záležitosti. Zjistil jsem, že asi čtyři mé písně jsou o člověku a jeho vztahu k přírodě. To je pro mě dost bolavé téma.

Snažím se také dokopat k novému způsobu psaní. Po třinácti letech skládání pro Cabaret Calembour, pro který jsem ze sebe vydal to nejlepší, není snadné nacházet inspiraci.

Foto: Supraphon/Adam Vacula

Igor Orozovič vydal písničku Náušnice.

Existovala někdy ve vašem životě varianta, že byste se věnoval pouze muzice?

Kdyby přišel ještě nějaký jiný spouštěč než jen chuť ji dělat, mohlo se to stát. On ale nepřišel. Chodil jsem do základní umělecké školy na hru na klavír k úžasné profesorce Čapkové a byl jsem vedený ke hraní z not. Už tenkrát jsem ale vymýšlel písničky. Když jsem odcházel z gymnázia, chvíli jsem studoval obor muzikálové herectví. Chtěl jsem zjistit, jestli mě víc baví tanec, zpěv, nebo divadlo. Psal jsem autorské věci a napsal jsem i menší muzikál.

Na DAMU pak byl mým spolužákem Tomáš Klus, který pořád hrál své songy. Hrozně tím žil, ale já jsem bohužel typ člověka, který když vidí, že je v jeho blízkosti někdo ve svém oboru opravdu dobrý, tak se do něho necpe. A Tomáš dobrý je.

Mluvil jste s ním někdy o své hudební tvorbě?

Nedávno jsme spolu natáčeli film Přání k narozeninám a přitom jsme se o tom trochu bavili. Předtím ne.

Vzpomenete si, kdy jste napsal první písničku?

Miloval jsem svou učitelku ve školce a natočil jí na kazetu píseň s pianem, na kterém jsem bouchal do basových tónů. Jmenovala se Pohřeb Pavla V., ale nevím proč. Snad proto, aby byl aspoň název pompézní.

Kdy jste v sobě objevil lásku k šansonu?

Určitě jsem to nasál hlavně doma. Mimo jiné u nás hráli Hegerka, Osvobozené divadlo, Suchý a Šlitr. Navíc ve mně vždycky rezonoval styl Hapky a Karla Svobody, epické a energické klavírní melodie. Když jsem viděl muzikál Drákula, byl jsem paf. Považoval jsem ho za dokonalé dílo a byl jsem na něm mnohokrát.

Francouzské šansony jsem poslouchal od gymplu, učil jsem se na nich fráninu. A na konzervatoři jsem se docela pral s pěveckým rozsahem a technikou a pan profesor Klezla přišel s tím, že by cestou mohl být právě šanson, v němž jde víc o projev herecký než pěvecký.

Dost zásadně mě ale ovlivnil i Jaromír Nohavica. Jeho spojení hudby a textu je geniální. Vždycky když jsem se rozešel s nějakou slečnou, měl jsem motivaci napsat o tom písničku. Jenže Nohavica napsal Ještě mi scházíš a ta je tak dokonalá, že nemám potřebu, chuť ani odvahu na to téma skládat. Když pominu téma politiky, k jeho písničkářství mám velký respekt.

Videoklip Igora Orozoviče Náušnice

K šansonu je dobrá herecká průprava. Pracujete s ní už při skládání písní?

Vůbec ne. Snažím se jít po smyslu textu, po jeho sdělení. V rámci nového hudebního projektu přitom zjišťuju, co to se mnou dělá. Mým velkým tématem je, že z hudby v současné době mizí melodie. Vidím v melodiích paralelu s jednoduchým vyprávěním příběhů, a to také mizí. Trochu mi to vadí, ale jak skládám pro svůj repertoár, začínám chápat Nicka Cavea i Leonarda Cohena, kteří mají ve svých skladbách mnoho dokonale vymyšlené hudby, ale halí ji spousta textu a emoce, které melodii potlačují.

Před časem jsem se setkal s Přemyslem Rutem, který mimo jiné píše knížky o písničkářích. Bavili jsme se o tom a on mi řekl, že je to dokonce změřitelné z notových záznamů. Zatímco v minulosti v nich noty jako by tančily, teď se drží na notové osnově více u sebe.

Budete zpívat jen šanson?

Rád bych se slovu šanson vyhnul, protože evokuje v lidech jasnou představu toho, co uslyší. Jsou to autorské songy. Ano, hodně pracují s textem a některé k šansonu mají blízko. Ale koncert nebude večerem jednoho žánru. To by mě samotného nebavilo.

Dáme si i operu nebo pecku od Bowieho. Dál kromě češtiny zazní i francouzština a srbština. Chci pestrost i v textech. Klidně si vezmu text od někoho jiného. V repertoáru mám zhudebněnou báseň Rimbauda, zhudebnil jsem i text, který jsem našel viset v jednom kostele. Je to příběh té stavby.

Cizí texty mě často inspirují víc než vlastní. Ty totiž obvykle na začátku spojím s nějakým jednoduchým popěvkem, a když se pak snažím napsal dobrou hudbu, nejsem schopen ho dostat z hlavy. Strašně mě to štve.

Mám třeba písničku Anděl v pralese. Když jsem byl na dovolené na Madeiře, uviděl jsem v lese na kameni flek ve tvaru anděla. Napadal mě text a já si ho broukal na jednoduchý popěvek. Pak jsem se asi dva týdny dělal s melodií a nakonec jsem se vrátil k té prvotní. Prostě sedí, i když je jednoduchá.

Foto: Lucie Levá

Igor Orozovič se vydal na sólovou dráhu.

Váš první sólový singl se jmenuje Náušnice. Má ta písničky nějaký příběh?

Když jsem ještě žil v Ostravě, půjčil jsem kamarádovi byt. Neřekl mi, že v něm bude s holkou, a já pak našel v posteli náušnici. Dodnes ji mám. Přišlo mi to strašně poetické.

Potom se i mně stalo, že nějaká holka zapomněla nebo ztratila v bytě náušnici. Všimněte si, že se vždycky hledá jen jedna. Nacházel jsem pak náušnice i na chodníku a začal je sbírat. S jedním kamarádem jsme chtěli tenhle motiv milovníka, který sbírá náušnice, použít ve filmu. Nevím, jestli někdy vznikne, ale pokud ano, máme aspoň titulní song.

Mimochodem v klipu k písni Náušnice je záběr na krabičku, do které ty náušnice sbírám.

Co plánujete dál?

Mám před sebou první čtyři koncerty se svou novou kapelou. Potom budeme v hraní pokračovat a vydávat nové písně. Je to pro mě velká nová věc a je to náročnější, než jsem si myslel. Ale baví mě to a nejvíc mě zajímá, jestli to bude zajímat a bavit diváky. A víte co? Bude!

Reklama

Související témata:

Výběr článků