Článek
Kdy jste byla naposledy v kině na divadle?
V pražském Světozoru, na dvou britských hrách. Naposledy jsem tak viděla Andrewa Scotta, jenž ve Váňovi (natočeno z vyprodané štace ve West Endu - pozn. red.) hraje všechny role.
Jak zásadní rozdíl je pak pro vás vidět představení v kině a v divadle?
Řekla bych to jinak, mám raději divadlo, protože mám ráda živý kontakt s ním, s hercem/herci. Ale když už není zbytí, jak inscenaci vidět jinak, i kino je dobré. Jako divák si uděláte o něm alespoň nějakou představu.
Teď podobnou zkušenost budou mít tisíce, možná desítky tisíc diváků. Zopakuje-li se úspěch Ucpaného systému. Jak si představujete člověka, který si koupí lístek?
Uvidíme, kolik lidí dorazí. Jisté je, že Racek je klasická hra, naproti tomu Ucpaný systém (2023) a Elegance molekuly (2024), jež se z Dejvického také promítaly ven, jsou hry autorské. Takže si myslím, že na Racka přijdou hlavně ti, kteří nemají možnost se k nám běžně dostat, případně se jim líbily předchozí streamy. Psali nám o nich, že byly skvělé, dobře nasnímané a že měli pocit, jako by byli s námi v sále.
Dejvické je velmi malé. Kam se tam nezbytné kamery dají?
Jsou uprostřed hlediště, kvůli nim se neprodávají dvě řady. Sedačky totiž zabere pět obrovských kamer. Přímý přenos potom řídí režisér Jakub Tabery.
Já vím, že je šikovný, ale co když technika selže? Přece jen jde přenos do kin.
Představení se točí už den předem, pro jistotu, a ve čtvrtek je potom přímý přenos.
Představení má derniéru po dvanácti letech. Snad se nebudete zlobit, ale na promo fotkách jste všichni nějak mladší. Jak moc je Racek nyní jiný než ten premiérový?
Každé představení je jiné, vyvíjí se. Navíc já mám tyhle věci ráda. Tedy to, když se představení povede a my ho můžeme hrát dlouho. Mám pocit, že se v nynějším Rackovi naše stárnutí hezky odráží. Máme víc zkušeností, jež do něj plynule přecházejí. Má větší hloubku, větší grády. A zároveň cítím, že už nastal správný čas k jeho derniéře.
Není vám z toho smutno?
Trošku ano. Většinou se v tuto popisovanou dobu v nás zároveň otevřou jakési spodní proudy. Poslední představení dernierované inscenace jsou pak až mimořádná. Což se stalo i minule na Rackovi. Úplně mě dojímá, když si vzpomenu na to, jak jsme se na sebe napojili, jak hluboké tóny se mezi námi ozvaly. Bylo to úplně fascinující.
Mluvíte o pocitech. Shodnete se na vyřazení představení vždy všichni?
Většinou ano. Ale poslední slovo má vždy umělecký šéf a ředitel. Všichni víme, že musíme ročně dvě inscenace stáhnout, aby byl prostor pro nové. Většinou z toho ty dva tituly na „vyřazení“ vyplynou. Samozřejmě někdy to bolí míň, jindy víc. Zatím jsem ale v sobě necítila nějakou vyloženou „ztrátu“, to, že by se nějaké představení vyřadilo předčasně.
Oslavuje se derniéra stejně jako premiéra?
Ano, slaví se to podobně.
Racek míří do kin
- Autor: Anton Pavlovič Čechov. Režie: Michal Vajdička, 210 minut
- Hrají: Klára Melíšková, Jaroslav Plesl, Veronika Khek Kubařová, Ivan Trojan, Miroslav Krobot, Hynek Čermák/Tomáš Jeřábek, Lenka Krobotová, Václav Neužil, Zdeňka Žádníková, Pavel Šimčík a další
- Přímý přenos do kin 10. dubna 2025 od 19:00
- Inscenace se dočkala bezmála 170 repríz, viděli ji diváci po celé České republice i za jejími hranicemi. Shodou různých událostí byl titul o rok odložen a předběhl ho neméně legendární Ucpanej systém, jehož derniéra před dvěma lety odstartovala nově vzniklou tradici přímých přenosů inscenací z Dejvického divadla do kin.
Zmínily jsme změny. K těm patří stěhování divadla z Dejvic na Háje. Co pro vás přesun znamená?
Třeba to, že místo dvaceti minut to budu mít do divadla hodinu a půl, bydlím za letištěm. Ale zároveň tento přesun beru jako výzvu. Je to podobné jako s příchodem nového vedení. Ředitelem je nově Lukáš Průdek, uměleckým ředitelem Jirka Havelka, máme i novou dramaturgyni Martu Ljubkovou. Vody se rozvířily, což je dobře…
A i na Háje míříme za novým, do nového prostoru, s nímž se musíme popasovat. A společně s dalšími divadelními soubory zabydlit. Vznikne zde nové kulturní centrum. Jsem zvědavá, jací diváci si nás tam potom najdou.
Znáte Jižní Město, sídliště nějak víc než z posledních návštěv?
Budete se asi divit, ale znám také Galaxii. V 90. letech jsem jako velká milovnice kina do ní jezdívala na filmy. Prvně jsem tam byla někdy v roce 1992, kdy jsem do Prahy přišla.
Zmínila jste diváky. Myslíte, že na Hajích přijdou i nějací noví?
Doufáme v to. Bude tam pro ně o 100 míst více než v Dejvickém divadle. Šance, že lidé získají vstupenku, bude tedy vyšší.
Objekt stojí pár desítek metrů od konečné metra. Kolik z vás herců bude podle vás jezdit do práce právě pod zemí?
Myslím si, že téměř všichni, protože kolem šesté sedmé Prahou kvůli dopravní špičce jen tak hladce neprojedete. Zvolit metro bude jednodušší.
V Galaxii bude o stovku míst více, než jste zvyklí. Hraje se vám hůř, či lépe pro větší publikum?
Větší sál vyžaduje větší výdej energie. Mám-li to nějak srovnat, mám pocit, že v Dejvickém hrajeme v „pokojíčku“. Jsme-li na zájezdě, představení vidí i pět set lidí, což s sebou přináší nutnost vše „zvětšit“, přidat na výrazech, na emocích. Tohle mě právě na divadle baví.
Nejste poté unavenější?
Po představení jsme spíš nabuzení. Občas z těch emocí člověk nemůže usnout. Mám ale zájezdy ráda. Ráda si užiju tu změnu, zahrát si na velkém jevišti pro hodně lidí.
Nadšení pro divadlo vám nechybí. Nicméně v Dejvickém máte roky svou šatnu, židličku, zrcadlo… Co budete s sebou balit, než ho dočasně opustíte?
Ono toho moc není. Vejde se mi to do krabice, do níž dám věci ze svého stolečku. Ostatní předměty: kostýmy, rekvizity…, přestěhují jiní.
Víte, jak bude vypadat vaše nová dámská šatna?
Zatím ne. V Galaxii budou hrát čtyři soubory. Předpokládám, že svou šatnu budeme mít každý stejně jako zázemí.
Ještě vás vrátím k Rackovi. Koho pozvete na derniéru?
Své děti. Nedávno jsme vzpomínali, jak s tímhle představením rostly. Když se začal Racek hrát, bylo synovi sedm. Od začátku ho měl strašně rád, stejně jako dcera. Ferda se mnou proto občas chodíval do divadla. Jelikož je Racek dlouhé představení, nevydržel sedět v hledišti a cestoval za scénou mezi portály a já trnula, aby nám nevběhl na jeviště.
Ani jednou se k vám spontánně nepřidal?
Naštěstí ne, ale jednou jsem zjistila, že vylezl na železnou konstrukci, která je za zadní kulisou, aby na nás dobře shora viděl. Málem jsem omdlela, když jsem ho tam zahlédla. To už teď ale nehrozí… (smích)
