Článek
Členové skupiny Elán si prý žádný muzikál, který by s nimi jakkoli souvisel, nepřáli realizovat. Jaký měli důvod?
Týkalo se to především zpěváka a baskytaristy Joža Ráže, a bylo to před patnácti lety. Tenkrát na Slovensku ani v České republice neexistoval muzikál, který by ho přesvědčil, že to může dopadnout dobře. Navíc nemá rád muzikál Mamma Mia!, jenž byl v té době velmi populární. Neměl zkrátka žádnou motivaci.
Já se ho snažil přesvědčit, abychom to alespoň zkusili, ale on byl dlouho proti. Nakonec jsem mu poslal video s filmem Moulin Rouge, což je podle mě jeden z nejlepších hudebních filmů všech dob. Vzkázal jsem mu, že bych chtěl muzikál s jejich písněmi udělat v podobném stylu.
Podíval se na něj a odpověděl mi otázkou: Opravdu to uděláš takhle? Já mu řekl, že je to film, tak to nebude úplně stejné, ale pokud jde o emoce, udělám to přesně tak. No a on s muzikálem souhlasil.
Nikdy toho nelitoval?
Myslím, že ne. Když jsme s Peterem Pavlacem a Borisem Filanem napsali scénář, mohl od toho ještě ustoupit. Přesně si pamatuju na jeho výraz, když spolu s Vašem Patejdlem a Jánem Balážem přišli na schůzku. Podíval se na nás a řekl: Dobře.
Jak se k muzikálu stavěli Patejdl a Baláž?
Vašo byl spíš pro. Ostatně nakonec byl i spolutvůrcem, protože pro něj nachystal nové aranže písniček a napsal dvě úplně nové skladby. Ján se k celé věci stavěl pragmaticky.
Ve chvíli, kdy se na muzikálu začalo dělat, už byli všichni tři nadšenými spolupracovníky. A poté, co zhlédli generálky, byly jejich reakce nesmírně pozitivní.
Režisér Ján Ďurovčík se členy skupiny Elán a producentem Richardem Kocourkem
Jak slovenské nastudování, tak i to české nemělo v obsazení žádnou velkou hudební hvězdu…
Byla to doba, kdy byly původní muzikály většinou historické. My ale přišli s muzikálem, který řešil problémy současných mladých lidí. A máte pravdu, záměrně v něm nehrála žádná hvězda.
Je sice fakt, že se ve slovenské verzi objevila Nela Pocisková, která doma hvězda byla, ale ostatní účinkující prakticky nikdo neznal. A v české verzi to platilo stoprocentně. Role jsme obsadili mladými lidmi, kteří hráli, zpívali a tancovali. Nedělali jsme žádné kompromisy, všichni museli být výborní. A fungovalo to.
Pokud si dobře pamatuju, v Praze po skončení představení tleskali diváci dlouho ve stoje. A nebyli ledasjací. Na premiéře byla spousta osobností včetně třeba Karla Gotta. Čím podle vás muzikál diváky tak okouzlil?
Uvědomuju si, že to nesmí být kalkul, protože ten by lidé odhalili. Zvláště v díle, které je postavené na slavných písních. Hitmuzikál má ve výsledku vypadat tak, že divák musí mít pocit, že písničky byly napsané pro ten muzikál, nikoli obráceně. Nesmí to být jen písně navlečené na nějaký příběh. Stejně zásadní je dát jim jinou kvalitu, než jakou mají v originálu. Pokud by to tak nebylo, vznikl by pouhý revival.
Příběh Osmého světadílu inspirovala kniha Dáma s kaméliemi, jejímž autorem je Alexandre Dumas ml. Proč právě ona?
Protože všechno nastartovala. Nápad na muzikál jsem paradoxně dostal při jedné návštěvě Prahy, asi před patnácti lety. Díval jsem se na zprávy a viděl v nich příspěvek o tom, že balkánští mafiáni v Praze platí bezdomovcům peníze za to, když přeběhnou Nuselský most v protisměru jízdy aut.
V tu chvíli mi to sepnulo. Hned mě napadla písnička Kaskadér. Ti bezdomovci byli ochotni udělat cokoli, aby se ze své zoufalé situace dostali, aby se zachránili, aby získali nějaké peníze. A odtud už byl jen krůček k příběhu o tom, že někdo udělá něco šíleného, aby zachránil někoho, na kom mu záleží. A o tom je Dumasova kniha.
Udělal jste v novém nastudování Osmého světadílu nějaké změny?
Mám zásadu, že když na pódia vracím po letech inscenace, neměním na nich ani notu, protože chci vidět, jestli překonaly svou dobu. Je to taková má vnitřní výzva. Jediné, co měním, je jejich délka. Někdy je zkracuju.
Ne proto, abych se dostal do nějakého času, ale protože si občas uvědomím, že jsem v předešlé verzi chtěl říct příliš mnoho. Týká se to i Osmého světadílu.
