RECENZE: Opustili peklo a oslavili život. Takový byl koncert Florence And The Machine

Stejně jako na desce, i na pódiu, ze kterého se směrem do publika táhlo dlouhé molo, se účinkující ochotně nořili do zpěvaččina zážitku z blízké smrti, zkoumali též prvky čarodějnictví, mystiky, magie, poezie, šílenství i smrti. Všechno to příkladně vložili do zvuku, ve kterém se gotický rock pojil s folkem a vysával i inspiraci z klasické hudby či popu.

Florence Welchová v Praze na scéně deklarovala, že je vynikající zpěvačka a skutečná osobnost. Byť navenek vyhlíží snad trochu neprůbojně a její civilní hlas při rozmluvách s fanoušky mezi písněmi působil kapku dětsky, vyzařuje charisma, kterým mimoděk posiluje přirozenou sílu svých písní. Tím je v O2 areně povýšila nad albové studiové verze.

Když na ni divák pozorně pohlédne a zapátrá po podobenstvích, třeba mu v určitých momentech připomene americkou zpěvačku Tori Amosovou, jindy zase její britskou kolegyni Kate Bushovou. Lehce se totiž dotýká jejich způsobu interpretace a nálad skladeb. Jsou to ovšem jenom evokace, protože veškerá pódiová pravda stojí výhradně na bedrech Florence Welchové.

Tato silná žena v nedávných časech skrz selhání svého těla zblízka pohlédla na dveře do onoho světa. Zvládla ale nabrat dost fyzických i psychických sil na to, aby se dokázala nejenom vrátit do života, nýbrž i na pódia.

Z aktuální desky Everybody Scream zaznělo v pražské hale sedm skladeb, které svým koncertním provedením jako by vysvětlovaly, proč je ta kolekce tak úspěšná. Ze starších alb k nim zpěvačka dramaturgicky citlivě vybrala další písně tak, aby svým soundem ve srovnání s těmi čerstvými nečněly, ani je naopak netahaly do minulosti.

Obecně to sice nejsou úplně jasné hity, nicméně o melodicky vyrovnané písničky s chytrými aranžemi i texty jde v každém případě.

Florence Welchovou na pódiu doprovázely její kapela The Machine, čtveřice šikovných, mrštných i náležitě divokých tanečnic a tanečníků a nad jejich hlavami rovněž záběry z pódia, které byly k vidění na velkých projekčních stěnách.

Bezmála dvě hodiny trvající koncert měl slušný spád a sympatické na něm bylo i to, že byl vizuálně a světelně dotažen tak, aby v něm převládaly temné barvy, které ty jasnější a veselejší doplňovaly, nikoli převyšovaly.

Byla to ostatně vzpomínka na zlé časy s dobrým koncem.