Petr Novák byl nesmírně hodný člověk, říká jeho kamarád a spoluhráč Karel Novák

Na začátku osmdesátých let jsem nehrál v žádné kapele. Ve skupině G & B, která doprovázela Petra Nováka, ale skončil baskytarista Olda Wajsar, a nabídku nahradit ho dostal Přemysl Faukner, jenž hrál v Jazz Q Martina Kratochvíla.

Jednou mi však zavolal a řekl, že má přece jenom raději jazz a do Petrovy kapely nepůjde. Dal mi notové záznamy písniček, já se je naučil a za tři dny jsem se stal členem G & B.

Vystudoval jsem konzervatoř a hrál bigbít, jazz i vážnou hudbu. Pak za mnou přišla Jana Kratochvílová a požádala mě, abych jí pomohl sestavit kapelu. Rozešla se tehdy se skupinou Františka Janečka a stavěla se na vlastní nohy.

Moc mi to pomohlo, protože jsem díky tomu začal konečně vydělávat. Ve vážné hudbě tenkrát moc peněž nebylo.

Ta věc se s ním vezla až do revoluce. Byl nicméně populární a oficiální zákaz vystupovat od komunistů nikdy nedostal. Mnoho pořadatelů si ho na koncerty nezvalo, a tak se začátkem sedmdesátých let kapela George and Beatovens rozpadla. Vrátila se v roce 1974.

Svým způsobem ano. Měl v sobě zakořeněnou demokracii. Štvalo ho a uráželo zabíjení a zavírání slušných lidí po roce 1948 a příjezdu sovětských tanků.

Kytarista Ivan Sekyra o něm kdysi řekl, že byl rytíř pop music. S tím souhlasím. Petr by ve vztazích s lidmi ani v práci nikdy žádný podraz neudělal. Všechny ty politické podrazy tím pádem odsuzoval. Neměl komunistický režim rád a trpěl v něm.

Původně chtěl být herec. Hrál v několika představeních, ale na DAMU ho nevzali. A tak proměnil hudební pódium ve své jeviště. Nikdy by nezpíval písničku, které by nevěřil. Velmi opatrně si je vybíral, hudbu si psal většinou sám, texty od Iva Plicky a potom od Pavla Vrby, Zdeňka Rytíře nebo Eduarda Krečmara byly výborné, takže měl pro roli zpěváka skvělé podmínky.

Když byl koncert vyprodaný, byl jeho výkon vlažnější. Ne že by ho odbyl, byl jen profesionál. Jakmile však v sále sedělo jenom pár diváků, rozdal by se. Vždycky pro něho bylo důležité, aby ty, kteří přišli, zaujal a strhnul.

Nejčastěji při písničce Pokoj č. 26. Někomu to připadalo komické, ale on to tak cítil. Petr muzikou žil. Nikdy nehleděl na to, kolik peněz za ni dostane, chtěl hlavně rozdávat radost.

Byl tak přesvědčivý, že v osmdesátých letech dostal z tehdejšího západního Německa nabídku, aby tam hrál jednu z hlavních rolí v muzikálu Vlasy. Nepřijal ji. Nechtělo se mu odtud pryč. Věděl, že kdyby chtěl v Německu plnit smlouvu, musel by emigrovat. Vždycky ale říkal, že on je tady doma, ať vypadnou ti, kteří mu domov berou.

Byli kamarádi. Petr Novák původně bydlel v ulici Novákových v Praze na Palmovce. Potom se s maminkou přestěhoval do domu v Legerově ulici, kde ve stejném patře bydlel s rodiči Ivo Plicka.

Bydlel tam i Karel Sluka, později baskytarista jejich kapely. On a Ivo jednou zatáhli Petra do sklepa, seřezali ho tam, a protože nebrečel, skamarádili se s ním. Jejich kapela se původně jmenovala Beatles.

Z dnešního pohledu je to legrační, ale v tehdejším Československu nebylo dost informací a my vnímali slovo Beatles jako hudební směr. Mnoho lidí nám ostatně při pohledu na naše účesy říkalo: Vy máte na hlavě ten Beatles.

Petr a Ivo si brzy řekli, že by bylo dobré zpívat české texty. Plicka psal básničky, a tak mu Petr řekl, aby nějaké přinesl. A on přinesl Povídej a Já budu chodit po špičkách. Petr na ně složil jednoduchou muziku, a vznikly jednoduché, ale silné skladby.

Záhy se k nim dostal hudební publicista Jiří Černý a zahrál je v rozhlasové hitparádě 12 na houpačce. Byly natočené v kuchyni na magnetofon Sonet Duo, ale to nebylo podstatné. Lidem se líbily a Já budu chodit po špičkách se dostala na první místo hitparády.

Držela se tam rok a půl. Kvůli tomu pak musela být změněna pravidla, která nově stanovila, že v hitparádě může být písnička jen rok.

Byl velice hodný. V žebříčku toho, jak je kdo hodný, byl poslední, koho tak bylo možné ještě vnímat. Za ním byl v tom žebříčku už jen trouba, který na sobě nechal štípat dříví. Petr neuměl říct ne, neřešil peníze, věnoval se hudbě, četl noviny, rád chodil do kina, měl slušný přehled v kultuře a velký smysl pro humor. Snad byl trochu nepraktický.

Mysleli si, že jsme bratři. Dlouho jsme to uváděli na pravou míru, ale když otázek přibývalo, občas jsme si z tazatele udělali legraci a řekli mu, že bratři jsme. Jednou jsme hráli někde na Ostravsku. Při koncertní přestávce za námi přišel starší pán a zeptal se, jestli jsme bratři.

Já mu v legraci řekl, že jsem Petrův táta. Hned jsem to chtěl uvést na pravou míru, ale v tu chvíli na mě někdo začal mluvit, já na to reagoval a ten pán odešel.

Po koncertě byla autogramiáda a on se vrátil. Šel rovnou ke mně, podal mi ruku a řekl: Pane otče, můžete být na kluka hrdý. No vidíte, a Petr byl o sedm let starší než já.

Měřil asi metr osmdesát devět, ale chyběla mu svalovina. Od dětství měl problém s přijímáním potravy. Neměl ani moc pohybu a k tomu měl stále problémy s láskou. Byl často smutný a zhrzený.

Když byl mladý, hodně pil. Ke konci života ale ubral. A mimochodem, velice dobře vařil. Když ale udělal kuře po indicku, snědl jsem jeden den jednu půlku kuřete, druhý den tu druhou, a Petr si dal flašku vína. Prostě nejedl.