Marek Ztracený ohlašuje velký koncert na Letenské pláni. Bude to megashow, tvrdí zpěvák

V Praze připadaly v úvahu pouze tři místa. Legendární Strahov je ale v dezolátním stavu, navíc uprostřed stadionu stojí dům a několik tréninkových hřišť. Poslední koncert tam byl v roce 2001. Vedle něho stojí menší stadion Evžena Rošického, na kterém hrála například kapela Kryštof. Ale ten je rovněž rozpadlý a má menší kapacitu.

Nabízel se i koncert na letišti v Letňanech, ale k tomuto prostoru jsem si nějak nenašel vztah a přijde mi trochu neosobní.

Víceméně od začátku myšlenky na tenhle koncert koncertů, jak jsem ho pracovně nazval, bylo jasné, že se musí odehrát na Letenské pláni. Protože tam se psala historie, a to nejen ta hudební. To místo má duši.

Bylo to ještě před mými koncerty v pražském Edenu. Věděl jsem, že tak trochu nastavím trend české hudební scény, a doufal jsem, že tím otevřu dveře dalším českým kapelám a interpretům, kteří se o Eden rovněž pokusí.

Mám velkou radost, že se scéna nechala rozhoupat, ale zároveň jsem věděl, že se tím z Edenu stane tak trochu nová O2 arena, ve které už vystupovali skoro všichni. Bylo jasné, že pokud budu chtít fanouškům v budoucnu nabídnout něco nečekaného a neobvyklého, Letenská pláň je jediná možnost.

Definitivně jsem se rozhodl během našeho letošního turné, na které dorazilo v součtu více než 160 tisíc diváků a spousta z nich se mě ptala, kam ta naše společná cesta povede dál. Letenskou pláň byla jasnou volbou.

Cesta to bylo skutečně nejistá, dlouhá a složitá. Extrémně si vážím důvěry, odvahy a snahy všech zúčastněných, přestože jsme na začátku nenaráželi jen na otevřenou náruč. Už jen to nás zavazuje být v organizaci stoprocentní, neuspořádat jakýsi egokoncert, ale koncert, na který se v dobrém slova smyslu nikdy nezapomene a všichni si ho maximálně užijí.

Ne, ale má manželka byla s otcem, ještě jako dítě, v roce 1996 na Michaelu Jacksonovi a má z toho vzpomínku na celý život. Přesně to si slibuji od našeho vystoupení.

Sázím na vzpomínky, které se tam vytvoří, na to, že o tom bude někdo mluvit i za desítky let, že tam přijdou páry na rande, rodiče, kteří překvapí své děti a vezmou je na koncert, že tam budou mámy na útěku, dámské jízdy a přátelé všeho druhu tančit a zpívat. Chci, aby to byl koncert, který v téhle době všechny spojí.

Viděl jsem koncert skupiny Rolling Stones na Letenské pláni v televizi na intru na konzervatoři a měl jsem z něho husí kůži.

Mám a denně se tomu věnuji. Chci fanoušky překvapit a dát jim opravdový zážitek. Bude to megashow, ale žádný přehnaný cirkus. Nechci, aby se z koncertu vytratila opravdovost. Chci to být stále já a na nic si nehrát.

Dělám to tak už sedmnáct let a jinak to možná ani neumím. Prostě to bude maximální energie, emoce a atmosféra, která nás všechny vtáhne. Jen když o tom přemýšlím, mám mrazení v celém těle.

Uvidíme. Pokud nebude celá deska, určitě posluchačům doručím jednu až dvě nové písně.

Jak jsem říkal, nebude se jednat o egokoncert, na který pozveme co nejvíc lidí, a nikdo nic neuvidí. Dáme maximální důraz na komfort fanoušků i za cenu případného omezení kapacity. Máme v plánu si na Letenské pláni postavit pro ten večer vlastní speciální stadion, protože tenhle sen se do jiného nevejde.

Budeme hrát na šířku a dá se říct, že si budeme divákům blíž než v Edenu. Mimochodem, některá místa budou mít výhled na Pražský hrad. Doufám, že se dostane na všechny fanoušky, protože ačkoli by se mohlo zdát, že kapacita Letenské pláně je neomezená, opak je pravdou. A hlavně chceme, aby každý viděl, slyšel a cítil.

Je zajímavé, že před Edenem mi spousta fanoušků psala, jak Sparťani jdou na tenhle stadion s těžkým srdcem. A teď se to obrátí. Mimochodem, já jsem fanoušek Plzně, tak si to asi také poslechnu.

Každopádně tohle nemá s fotbalem nic společného. Všichni budeme zpívat za jeden tým. Za ztracený tým…