Článek
Stoly nejspíš pocházejí někdy z časů, kdy jsem měl před skoro už půlstoletím v Lucerně svůj maturitní ples. Vzduch tradičně k padnutí.
Nejde jen o tohle. Když jsem zaměřil zrak na orchestr a jeho zpěvačku a odřízl jsem si ze zorného pole lidi na parketu, kteří přece jen jsou oděni lépe než občané před desítkami let, nabyl jsem dojmu, že pódium s orchestrem se do Lucerny propadlo dejme tomu z pozdní normalizace. Dobrá, říkejme tomu tradice či plesový konzervatismus.
Jenže k tomu ta hudba! Sladké mámení a jiné normalizační popěvky byly v plné pohotovosti a zpěvačka s účesem a v oděvu, které by hladce zapadly do let, kdy zmíněná píseň pro Helenu Vondráčkovou v první půli osmdesátek zrodila.
Tahle cesta do minulosti mě vyděsila. Ale možná jsem byl jen jeden z mála, ne-li sám. Maturanti, jejich příbuzní a kamarádi se dobře bavili.
Dostalo se mi takového zážitku v krátké době podruhé. Poprvé to bylo o loňských vánočních svátcích, při širší rodinné sešlosti. Když se nálada uvolnila a třicátníci a mladší (včetně dětí) začali pouštět písně k tanci, taky došlo na Sladké mámení i jiné písně paní Vondráčkové, a také mimo jiné na hity Michala Davida.
Racionálně to chápu. Nynější mladší generace v tom žádnou politiku nevidí, ani vlastně nemůže. Pro mě však tihle zpěváci navždy zůstali minulým režimem protěžovaní, do hlav národa úmyslně tlačení popaři, zatímco jiný pop byl potlačován.
Nemohu se při nich bavit. Ale také si říkám: Čím se ty písně tak drží? Budou na teď vznikající skladby lidé tančit za třicet, čtyřicet let?
