Glosa: Dávám ministru kultury rok, maximálně dva

Když to převedeme celé na mnou milovaná čísla, od vzniku samostatného Česka je nováček ve funkci Oto Klempíř již devatenáctým ministrem kultury. Nelze mu přitom upřít, že jeho vstup do úřadu neprovázejí otázky typu: a tohle je zase kdo?

Odpověď na ni zná téměř každý, kdo aspoň trochu poslouchá dobrou hudbu, případně vnímá i kauzy, v nichž jakkoli figurují známí lidé a Státní bezpečnost.

To, že Klempíř nikdy předtím ve vysoké politice nepůsobil, žádnou větší instituci neřídil, není na postu také žádnou výjimkou. Leckteří jeho předchůdci na tom byli obdobně. Každý z nich ve funkci vydržel v průměru cca rok a tři čtvrtě.

Jak to bývá, uvedená cifra v sobě zahrnuje leccos. Především předlouhý mandát divadelníka Pavla Dostála (2559 dnů, seděl hned ve třech vládách) i ten rekordně nejkratší režisérky Heleny Třeštíkové (17 dnů).

Jisté tedy je, že Oto Klempíř už jeden milník překonal. Ve funkci je téměř měsíc, a tak uznávanou dokumentaristku z poslední příčky neodsune. Na to, že se k tomu nejzazšímu od roku 1993 – k Dostálovi – nepřiblíží ani na dohled, bych si ale klidně vsadila.

Čísla jsou neúprosná. A i když se zatím neví, co hodlá Klempíř dělat (médiím se zatím dost vyhýbá), přívětivá pro něj nejsou. Ostatně na (ne)životnosti (nejen) šéfů rezortu kultury se odráží ještě jiná skutečnost: průměrná životnost našich vlád. ČR jich měla od roku 1993 již 17 a v té nové Andreje Babiše sedí hned několik stran vůbec poprvé. Uřídit celek bude víc než náročné.

Shrnu-li vše slovy z jedné filmové klasiky: dávám ministru kultury rok, maximálně dva.