David Lynch každému umožnil roztáhnout křídla a dělat věci jinak, říká jeho hudební múza Chrystabell

Myslím, že jména jsou velmi důležitá. Pomáhají ovlivňovat i definovat naše osudy, a tak jsem to vždycky cítila v případě toho svého. Mé jméno mi v dětství připadalo ohromující. Christabel znamená i krásu Krista, bell (anglický výraz pro zvon – pozn. red.) v sobě nese rezonanci a hlas.

Do jména jsem dospívala, abych ho mohla plně ztělesňovat, ale vždycky mi tu cestu osvětlovalo. Po dlouhou dobu jsem chtěla, aby mě lidé oslovovali jen Chrysta, pak jsem zase chtěla být už jen Chrystabell.

Vážila jsem si ojedinělosti tohoto jména. Když hledáte vlastní identitu, potřebujete k tomu všechny rozdíly, jimiž se lišíte od ostatních.

Když jsem vyrůstala, maminka s otčímem měli nahrávací studio. Hřbitov vlastnil můj táta, který byl zároveň zubař. Navíc obchodoval s nemovitostmi nebo horkovzdušnými balony. Byl to velmi výstřední muž.

Hřbitov mi byl v dětství spíše vzdálený. Pak mi ale táta pár let předtím, než zemřel, řekl, že v něm vidí odkaz naší rodiny a že chce, aby byl čistě přírodní. Tehdy mi nebylo ani třicet a v jeho rozhodnutí jsem viděla jen divoký nápad.

Jenomže pak zesnul a my věděli, že si přál právě přírodní pohřeb. To byl první signál, že bych se tomu měla věnovat. O několik let později se mamka, která za otce nebyla vdaná čtyřicet let, rozhodla, že chce hřbitov převzít. Bylo to v covidové době, kdy jsem nemohla koncertovat, a tak se zdálo, že nastal pravý čas. Chtěli jsme lidem ukázat, že existuje tato alternativa v pohřebnictví. Američané jsou v tomto ohledu stále konzervativní.

Přijde mi, že se s matkou hodíme k tomu, abychom lidi provázely v jejich temných a beznadějných časech a dovedly je zpátky ke světlu. Tím, že mám smrt odmala pořád kolem sebe, k ní mám dozajista poklidnější vztah.

Milovala jsem muzikály, i ty obskurnější. Maminka působila v divadelním spolku, který se zaměřoval právě na ně. Hráli třeba Řeka Zorbu, kterého jsem viděla sedmatřicetkrát. Uvedli také Jesus Christ Superstar, Malý krámek hrůz nebo Carrie podle hororu od Stephena Kinga, který byl dost zvláštní, ale zbožňovala jsem ho.

Mamka měla ráda kapelu The Police, poslouchala jsem s ní její desky. Na vinylu jsme měly i soundtrack k filmu The Muppet Movie, na němž žabák Kermit zpívá píseň Rainbow Connection: Someday we'll find it, the rainbow connection, the lovers, the dreamers, and me… Hudba mě dojímala a bavilo mě i být na pódiu.

Nepřemýšlím. V životě přicházejí určité chvíle, které jako by byly předem dané. Působí, jako byste uzavřeli dohodu ještě předtím, než jste do dané situace vstoupili. Visí nad nimi neonový poutač, který hlásá, tohle se má stát, toto je vaše realita.

Když jsem vyrůstala, vždycky jsem se cítila na druhé koleji. Byla jsem taková ta holka, kterou vezmete, když vám jiná dá košem.

Zlom přišel, když jsem získala roli v kung-fu filmu Tenkrát v Číně a Americe (hongkongský snímek z roku 1997 – pozn. red.). Jako bych se v ten moment dostala na dráhu a už z ní nesjela.

Můj agent měl od té schůzky veliká očekávání. Byla jsem z ní hodně nervózní, předešlou noc jsem probděla. Když jsme se blížili k Davidově ateliéru, což je mimochodem dům z filmu Lost Highway, napětí rostlo. Pamatuji si, jak jsme vycházeli schody a mně běželo hlavou: Tohle se opravdu děje?

Zaklepali jsme na dveře a otevřel David. Měl nádherné vlasy, ze rtů mu visela zapálená cigareta a svou bílou košili měl celou od jídla a barev. Roztáhl ruce, řekl: Chrystabell! a objal mě.

V ten moment mě nervozita opustila. Uvědomila jsem si, že je ze setkání nadšený stejně jako já a doufá, že bude naše spolupráce fungovat. Měl připravenu spoustu hudby a potřeboval pro ni najít hlas.

Velmi zábavná. Ať se zeptáte kohokoliv, herce, muzikanta nebo technika, všichni vám řeknou, že se v jeho společnosti cítí úžasně. David udržuje uvolněnou a hravou atmosféru, nechává vše plynout.

Vnímáte to tak, že jen experimentujete a uvidíte, co z toho vzejde. Každý s ním může roztáhnout křídla a zkusit udělat něco jinak. I když nakonec zjistí, že to nefunguje, o nic nejde.

Ano. David je pořád se mnou.

Řekla bych, že jsem odjakživa takový reflektor, který silně vnímá, co se kolem něj děje, a skrze hudbu to prociťuje. V životě jsem nechtěla dělat nic jiného, hudba mě udržuje při smyslech a slouží mi jako druh terapie.

Když jsem kdysi pracovala v nahrávacím studiu, kde jsem zpívala i dabovala reklamy, musela jsem být všestranná. Taková jsem dodnes. Dříve jsem to brala jako určitou nevýhodu, protože posluchači si vás zapamatují spíše, když se držíte nějakého stylu, ale pak jsem s tím přestala bojovat. Dělám spoustu věcí, a to mě baví.

Celý se točí kolem Davida. Koupu se a vyhřívám v hudbě, kterou jsme společně stvořili, což mi pomáhá se uzdravovat ze zármutku. Písně nehraji s kapelou, je to jen o mně a o něm, o jeho vizi. Nořím se hluboko a je to skvělý pocit.

Seriál jsem viděla hned, když ho poprvé vysílali. Upoutal mě svým obsahem, dynamikou postav, a především hudbou. Úvodní titulky v kombinaci s obrazem se do mě hluboce vepsaly, aniž by si to mé dvanáctileté já uvědomovalo.

Byla to výzva. Na jevišti a v hudbě se cítím pohodlně, film je ale docela jiné zvíře. Spojitost tam přesto je, proto se nejspíš David domníval, že to zvládnu.

Vím, že ne všichni fanoušci byli s mým obsazením spokojení a možná že by se mi pár hereckých rad hodilo. David však byl vehementně proti tomu, abych chodila na hodiny herectví. Myslím, že Tammy jsem měla být já. Dala jsem do ní své srdce a duši.

Když budu upřímná, do mé role klidně mohl obsadit jednu z nejslavnějších hereček Jennifer Lawrencovou, jenže ta by nejspíš byla z jeho přítomnosti nervózní. Já jsem z něj po dvaceti letech, co jsme se znali, nervy neměla.

Byli jsme už oficiálně kámoši. Samozřejmě mezi námi vždy panovala dynamika respektu a vztahu mentora k jeho chráněnci, ale vím, že do něj můžu i šťouchnout a dělat si z něj legraci.

V Praze jsem byla dvakrát jako turistka, zároveň jsem tu měla dvakrát koncert. Naposledy se uskutečnil v Lucerna Music Baru. Mám ho v živé paměti, bylo tam krásné pódium a opravdu skvělé publikum. Prahy stále nemám dost a ráda bych se sem zase vrátila.

Přestože mi to tak zprvu nepřipadalo, postupně jsem si uvědomila, že je v tom symbióza. Jako provozovatelka hřbitova jednám s lidmi, kteří jsou hluboce pohroužení do emocí, v hudbě se právě snažím utvořit bránu k pocitům. Chci, aby posluchače mé skladby otevřely, přiměly je se podívat, co se děje v jejich mysli, a třeba jim způsobily katarzi.