Davida Lynche přitahovala temnota. Byla s ním ale velká legrace, říká filmařův výkonný asistent

Lynchovým fanouškem jsem byl od šesté třídy, kdy jsem viděl film Lost Highway. Na vysoké škole jsem pak zhlédl všechny ostatní Lynchovy snímky a se zájmem jsem si přečetl jeho knihu Velká ryba, která tenkrát zrovna vyšla (v českém překladu vyšla roku 2007 – pozn. red.).

Když mi profesor nabídl stáž v kanceláři Lynchovy společnosti Asymmetrical Productions, byl jsem z toho v šoku tak moc, že jsem na vteřinu zapomněl, kdo to je. Pak mi došlo, koho má na mysli. Byl jsem naprosto nadšený a nabídku hned přijal.

První měsíc byla celkem nudná. Zvedal jsem telefony, chodil jsem pro jídlo a na poštu. Davida jsem během té doby ani jednou nepotkal. Jednoho dne jsme ale točili reklamu a najednou se zjevil. Byl jsem jím pohlcen.

Uběhl týden a David zase nikde. Následně jsme připravovali krátký experimentální film, kde jsem měl na starosti dekorace a osvětlení na place. Večer se dostavil Lynch a teprve tehdy jsem měl pocit, že se s ním setkávám poprvé. Film natočil na jeden záběr, bylo úžasné ho sledovat. Nemluvil jsem s ním, jen na něj zpovzdálí koukal. Myslel jsem si, že si mě ani nevšiml.

Stáž skončila a David mě zničehonic pozval na kávu. Nezávazně jsme si povídali o mé škole a rodině. Na samém konci mi řekl: Rádi tě tu máme. Co můžeme udělat pro to, abys tady zůstal? Odpověděl jsem, dejte mi plat, a on na to, že dobře. Tak začal náš pracovní vztah.

Byla s ním velká legrace. Nebyl jsem sice na velkých filmových placech, ale většinou je to tak, že si lidé hledí své práce.

S Davidem to bylo jiné. Jakmile se chopil kormidla, všichni se pro projekt nadchli a snažili se mu pomoct docílit jeho snu. Každý den byl strhující nehledě na to, jak dlouhý a perný zároveň byl. Štáb byl smutný, že skončil, a chtěl vědět, co se bude dít zítra.

Byla jich spousta. Trochu opomíjenou hrdinkou Lynchových produkcí je Sabrina Sutherlandová, bez níž by se neobešly. Myslím, že Davida nejvíce trápil nedostatek času. Kdyby ho býval měl, mohl by více experimentovat.

Kupříkladu mu vadilo, že výprava byla občas až příliš realistická. Postavila se třeba rozhlasová stanice, která byla k nerozeznání od skutečné. Připadalo mu to jako hloupost, stačilo podle něj udělat stěny z kartonů a vymalovat je. Samozřejmě ale nikdy nevypustil na veřejnost nic, s čím by nebyl spokojený.

Bez ohledu na médium, kterým příběh zprostředkoval, to vždycky bylo o usilovném přemýšlení. Ať už byl na filmovém place, nebo v malířském ateliéru, strávil více času vymýšlením nápadů než činností samotnou.

Zejména v létě, kdy je dlouho světlo, vysedával v rohu ateliéru, popíjel kávu a kouřil, občas poslouchal rádio, ale většinou jen zíral do prázdna. Pak jsem ho najednou přistihl, jak je hluboce pohroužen do práce a něco intenzivně tvoří. Jako by ho náhle přepadla múza a dílo z něj vytrysklo. Malby měl pokaždé hotové překvapivě rychle.

Ne, ptát se ho bych si nedovolil. Podílel jsem se hlavně tím, že jsem mlčel a obstarával mu, co potřeboval. A také mu připomínal, že má dostatečně spát a pít hodně vody, na což někdy v tvořivém zápalu zapomínal.

Ke svým představám občas poskytoval vodítka. Přesto i když jsem nabyl dojmu, že rozumím jeho motivaci, jsem nikdy pořádně nevěděl, co si myslí.

O tomto konkrétním projektu jsem nevěděl, David Lynch měl ale mnoho nápadů v šuplíku. Je škoda, že už se k ničemu většímu nedostal (poslední celovečerní Lynchův film Inland Empire měl premiéru v roce 2006, třetí řada Twin Peaks v roce 2017 – pozn. red.).

V obou případech k projektům přistupoval s láskou ke zkoušení nových postupů. Zároveň si byl dobře vědom omezení, která různá média mají. Kupříkladu u fotografie, na níž zachytil nahé ženské tělo, továrnu nebo třeba sněhuláka, divák v podstatě vidí to samé co David. Snímky sice působí lynchovsky, ale vznikly zkrátka proto, že Lynche objekty něčím upoutaly.

Jeho kresby a malby jsou oproti tomu zhmotněním experimentování, akce a reakce. Často když cosi děláte s nejasným výsledkem, překvapíte sami sebe. Fíglem je vědět, kdy přestat, protože pokračováním v práci dílo obvykle zničíte.

Jsem velký fanoušek Lynchova 16milimetrového filmu Early Experiments (jde o jeho raný experiment z let 1967 a 1968 ve Filadelfii – pozn. red.). Obsahuje kousek z pozdějšího krátkého snímku Abeceda, který je mnohem slavnější.

Pražská výstava je podle mě dobře poskládaná tak, že i divák nepříliš obeznámený s jeho tvorbou má možnost zhlédnout tyto filmy v širším kontextu. Všem divákům bych doporučil prohlédnout si všechna díla a ideálně víckrát než jednou. Zejména v případě Lynchových výtvarných prací se na ně při opětovném zhlédnutí spíš napojíte.

Je to obdobné jako s jeho filmy. Napoprvé jim možná neporozumíte, ale když jim dáte šanci i napodruhé, napotřetí, budete je pravděpodobně vnímat jinak.

Jednoznačně Inland Empire. Poprvé jsem ho zhlédl na vysoké škole na Floridě, kdy jsem si ho vypůjčil a pustil si ho doma na videu. Při sledování jsem neměl ponětí, o čem je, a docela mě to frustrovalo. Přesto na mě udělal dojem.

Když jsem se později přestěhoval do Los Angeles, spousta lidí, které jsem potkával, o něm básnila, že je to Lynchův mistrovský kus. Jednu věc však měli společnou. Všichni ten film viděli na velkém plátně. Nadšení bylo dané prostředím. Jakmile jsem snímek spatřil v kině, všechno to do sebe zapadlo a rázem jsem se do něj zamiloval i já.

Víte, nikdy jsem se ho nechtěl ptát na radu nebo žádat o laskavost. Chtěl jsem mu být prostě dobrým asistentem. Během těch dlouhých let ale samozřejmě přicházely i chvíle, kdy jsem potřeboval s něčím pomoct. David byl jedním z nejvelkorysejších lidí, jaké jsem potkal.

Řešil jsem třeba nemoci v rodině nebo problémy ve vztazích a snažil se to skrývat. David to však pokaždé poznal a nenechal to být. Posadil se ke mně a vyzval mě, abych mu řekl, co mě trápí. A pokaždé mi dal dobrou, přátelskou radu. Přestože by nejraději pořád pracoval, uměl vycítit, když bylo něco v nepořádku, a pro ostatní udělal, co mohl. Byl skvělý šéf i kamarád.

Napadá mě řada velmi osobních momentů, které dokládají, jak byl lidský a naladěný na ostatní. Někteří fanoušci ho považují až za nadpřirozenou postavu. On by byl ale první, kdo by takové tvrzení zamítl s tím, že je jenom člověk.

Dokázal se i naštvat, aniž by byl zlý. Zažil jsem, že na někoho křičel, ale hned se mu za to omluvil. Nemyslím si, že by v životě chtěl někomu záměrně ublížit. Jen všechno dost prožíval a byl vášnivý.

Ne. Byl, jaký byl. Autentický, na nic si nehrál. Na veřejnosti se ale beztak každý chtě nechtě trochu přetvařuje. David neměl rád faleš, a nejspíš proto nerad hovořil s novináři.

Často čelím otázce, jak je možné, že byl Lynch tak veselý člověk, když natáčel tak temné filmy. Odpovídám, že zkrátka dělal to, co zbožňoval. Ponuré příběhy ho čímsi velmi přitahovaly. V jeho tvorbě je však i hodně lásky. Řekl bych, že jsou z devadesáti procent chmurné a z deseti procent radostné. Světlá stránka v nich vždycky nakonec vítězí.