Hlavní obsah

Davida Lynche přitahovala temnota. Byla s ním ale velká legrace, říká filmařův výkonný asistent

8:37
8:37

Poslechněte si tento článek

Největšímu surrealistovi Hollywoodu, ale také výtvarníkovi a hudebníkovi Davidu Lynchovi zasvětil pražský DOX výstavu Up in Flames. Ta do 8. února příštího roku představí jeho litografie, fotografie i krátké snímky. Od roku 2008 až do umělcovy letošní smrti mu byl pravou rukou na natáčení výkonný asistent Michael T. Barile, který se podílel i na třetí řadě seriálu Městečko Twin Peaks. V současnosti pracuje na uspořádání Lynchova rozsáhlého archivu.

Foto: Sabrina Sutherlandová

Michael T. Barile (na snímku vlevo) s Davidem Lynchem spolupracoval sedmnáct let.

Článek

Jak vzpomínáte na své seznámení s Davidem Lynchem?

Lynchovým fanouškem jsem byl od šesté třídy, kdy jsem viděl film Lost Highway. Na vysoké škole jsem pak zhlédl všechny ostatní Lynchovy snímky a se zájmem jsem si přečetl jeho knihu Velká ryba, která tenkrát zrovna vyšla (v českém překladu vyšla roku 2007 – pozn. red.).

Když mi profesor nabídl stáž v kanceláři Lynchovy společnosti Asymmetrical Productions, byl jsem z toho v šoku tak moc, že jsem na vteřinu zapomněl, kdo to je. Pak mi došlo, koho má na mysli. Byl jsem naprosto nadšený a nabídku hned přijal.

Bavila vás stáž?

První měsíc byla celkem nudná. Zvedal jsem telefony, chodil jsem pro jídlo a na poštu. Davida jsem během té doby ani jednou nepotkal. Jednoho dne jsme ale točili reklamu a najednou se zjevil. Byl jsem jím pohlcen.

Uběhl týden a David zase nikde. Následně jsme připravovali krátký experimentální film, kde jsem měl na starosti dekorace a osvětlení na place. Večer se dostavil Lynch a teprve tehdy jsem měl pocit, že se s ním setkávám poprvé. Film natočil na jeden záběr, bylo úžasné ho sledovat. Nemluvil jsem s ním, jen na něj zpovzdálí koukal. Myslel jsem si, že si mě ani nevšiml.

Stáž skončila a David mě zničehonic pozval na kávu. Nezávazně jsme si povídali o mé škole a rodině. Na samém konci mi řekl: Rádi tě tu máme. Co můžeme udělat pro to, abys tady zůstal? Odpověděl jsem, dejte mi plat, a on na to, že dobře. Tak začal náš pracovní vztah.

Jak se choval coby režisér při natáčení?

Byla s ním velká legrace. Nebyl jsem sice na velkých filmových placech, ale většinou je to tak, že si lidé hledí své práce.

S Davidem to bylo jiné. Jakmile se chopil kormidla, všichni se pro projekt nadchli a snažili se mu pomoct docílit jeho snu. Každý den byl strhující nehledě na to, jak dlouhý a perný zároveň byl. Štáb byl smutný, že skončil, a chtěl vědět, co se bude dít zítra.

David Lynch

  • Americký filmař (1946–2025) pocházel z Missouly ve státě Montana.
  • V roce 1977 debutoval body hororem Mazací hlava.
  • Širšího uznání se dočkal až s dramatem Sloní muž (1980) a thrillerem Modrý samet (1996).
  • Natočil i snímky Zběsilost v srdci (1990), Lost Highway (1997) nebo Mulholland Drive (2001), který kritici v žebříčku BBC označili za nejlepší film jednadvacátého století.
  • Do povědomí diváků se nejvíce zapsal mysteriózním seriálem Městečko Twin Peaks (1990–1991), na který se spolutvůrcem Markem Frostem v roce 2017 navázali sérií Návrat.

Jakým výzvám jste čelili během natáčení třetí řady Twin Peaks a přípravy filmu Missing Pieces složeného z vystřižených scén ze snímku Twin Peaks: Ohni, se mnou pojď?

Byla jich spousta. Trochu opomíjenou hrdinkou Lynchových produkcí je Sabrina Sutherlandová, bez níž by se neobešly. Myslím, že Davida nejvíce trápil nedostatek času. Kdyby ho býval měl, mohl by více experimentovat.

Kupříkladu mu vadilo, že výprava byla občas až příliš realistická. Postavila se třeba rozhlasová stanice, která byla k nerozeznání od skutečné. Připadalo mu to jako hloupost, stačilo podle něj udělat stěny z kartonů a vymalovat je. Samozřejmě ale nikdy nevypustil na veřejnost nic, s čím by nebyl spokojený.

Podělíte se o další historky, které ilustrují Lynchův styl?

Bez ohledu na médium, kterým příběh zprostředkoval, to vždycky bylo o usilovném přemýšlení. Ať už byl na filmovém place, nebo v malířském ateliéru, strávil více času vymýšlením nápadů než činností samotnou.

Zejména v létě, kdy je dlouho světlo, vysedával v rohu ateliéru, popíjel kávu a kouřil, občas poslouchal rádio, ale většinou jen zíral do prázdna. Pak jsem ho najednou přistihl, jak je hluboce pohroužen do práce a něco intenzivně tvoří. Jako by ho náhle přepadla múza a dílo z něj vytrysklo. Malby měl pokaždé hotové překvapivě rychle.

Jak jste se naučil mu pomáhat s uskutečňováním surreálních vizí? Zastavil jste ho a zeptal jste se, co to znamená?

Ne, ptát se ho bych si nedovolil. Podílel jsem se hlavně tím, že jsem mlčel a obstarával mu, co potřeboval. A také mu připomínal, že má dostatečně spát a pít hodně vody, na což někdy v tvořivém zápalu zapomínal.

Ke svým představám občas poskytoval vodítka. Přesto i když jsem nabyl dojmu, že rozumím jeho motivaci, jsem nikdy pořádně nevěděl, co si myslí.

Věděl jste o jeho plánovaném, avšak nezrealizovaném projektu Unrecorded Night, o němž se nedávno objevila informace v médiích?

O tomto konkrétním projektu jsem nevěděl, David Lynch měl ale mnoho nápadů v šuplíku. Je škoda, že už se k ničemu většímu nedostal (poslední celovečerní Lynchův film Inland Empire měl premiéru v roce 2006, třetí řada Twin Peaks v roce 2017 – pozn. red.).

Jak se lišil jeho tvůrčí proces v malbě a fotografii od filmového přístupu?

V obou případech k projektům přistupoval s láskou ke zkoušení nových postupů. Zároveň si byl dobře vědom omezení, která různá média mají. Kupříkladu u fotografie, na níž zachytil nahé ženské tělo, továrnu nebo třeba sněhuláka, divák v podstatě vidí to samé co David. Snímky sice působí lynchovsky, ale vznikly zkrátka proto, že Lynche objekty něčím upoutaly.

Jeho kresby a malby jsou oproti tomu zhmotněním experimentování, akce a reakce. Často když cosi děláte s nejasným výsledkem, překvapíte sami sebe. Fíglem je vědět, kdy přestat, protože pokračováním v práci dílo obvykle zničíte.

Existují méně známá nebo dosud nezveřejněná díla, u nichž doufáte, že je objeví návštěvníci výstavy v DOXu?

Jsem velký fanoušek Lynchova 16milimetrového filmu Early Experiments (jde o jeho raný experiment z let 1967 a 1968 ve Filadelfii – pozn. red.). Obsahuje kousek z pozdějšího krátkého snímku Abeceda, který je mnohem slavnější.

Pražská výstava je podle mě dobře poskládaná tak, že i divák nepříliš obeznámený s jeho tvorbou má možnost zhlédnout tyto filmy v širším kontextu. Všem divákům bych doporučil prohlédnout si všechna díla a ideálně víckrát než jednou. Zejména v případě Lynchových výtvarných prací se na ně při opětovném zhlédnutí spíš napojíte.

Je to obdobné jako s jeho filmy. Napoprvé jim možná neporozumíte, ale když jim dáte šanci i napodruhé, napotřetí, budete je pravděpodobně vnímat jinak.

Výstava Up in Flames

  • Poslední projekt, na němž se David Lynch osobně podílel, než letos 16. ledna zemřel.
  • Kdo od něj očekává přesah do filmu či hudby, bude zklamán. Výstava zahrnuje Lynchovy rané výtvarné práce z roku 1965 i nejnovější, které stvořil loni na podzim.
  • Představuje na čtyři sta děl, z nichž asi sedm desítek nebylo nikdy zveřejněno.
  • Litografiemi i fotografiemi se linou autorovy konzistentní motivy jako zdeformovaná figura, oheň, dům, letadlo nebo pistole.

Který Lynchův film pro vás byl nejnáročnější na pochopení?

Jednoznačně Inland Empire. Poprvé jsem ho zhlédl na vysoké škole na Floridě, kdy jsem si ho vypůjčil a pustil si ho doma na videu. Při sledování jsem neměl ponětí, o čem je, a docela mě to frustrovalo. Přesto na mě udělal dojem.

Když jsem se později přestěhoval do Los Angeles, spousta lidí, které jsem potkával, o něm básnila, že je to Lynchův mistrovský kus. Jednu věc však měli společnou. Všichni ten film viděli na velkém plátně. Nadšení bylo dané prostředím. Jakmile jsem snímek spatřil v kině, všechno to do sebe zapadlo a rázem jsem se do něj zamiloval i já.

S Davidem Lynchem jste pracoval téměř dvě desetiletí. Když na něj nemyslíte jako na filmaře, ale jednoduše jako na člověka, co vás napadne?

Víte, nikdy jsem se ho nechtěl ptát na radu nebo žádat o laskavost. Chtěl jsem mu být prostě dobrým asistentem. Během těch dlouhých let ale samozřejmě přicházely i chvíle, kdy jsem potřeboval s něčím pomoct. David byl jedním z nejvelkorysejších lidí, jaké jsem potkal.

Řešil jsem třeba nemoci v rodině nebo problémy ve vztazích a snažil se to skrývat. David to však pokaždé poznal a nenechal to být. Posadil se ke mně a vyzval mě, abych mu řekl, co mě trápí. A pokaždé mi dal dobrou, přátelskou radu. Přestože by nejraději pořád pracoval, uměl vycítit, když bylo něco v nepořádku, a pro ostatní udělal, co mohl. Byl skvělý šéf i kamarád.

Existuje nějaký konkrétní den nebo malý okamžik s Lynchem, který si s sebou stále nesete?

Napadá mě řada velmi osobních momentů, které dokládají, jak byl lidský a naladěný na ostatní. Někteří fanoušci ho považují až za nadpřirozenou postavu. On by byl ale první, kdo by takové tvrzení zamítl s tím, že je jenom člověk.

Dokázal se i naštvat, aniž by byl zlý. Zažil jsem, že na někoho křičel, ale hned se mu za to omluvil. Nemyslím si, že by v životě chtěl někomu záměrně ublížit. Jen všechno dost prožíval a byl vášnivý.

Lynche veřejnost obvykle vnímá coby tajemného autora. Byl za zavřenými dveřmi jiný?

Ne. Byl, jaký byl. Autentický, na nic si nehrál. Na veřejnosti se ale beztak každý chtě nechtě trochu přetvařuje. David neměl rád faleš, a nejspíš proto nerad hovořil s novináři.

Často čelím otázce, jak je možné, že byl Lynch tak veselý člověk, když natáčel tak temné filmy. Odpovídám, že zkrátka dělal to, co zbožňoval. Ponuré příběhy ho čímsi velmi přitahovaly. V jeho tvorbě je však i hodně lásky. Řekl bych, že jsou z devadesáti procent chmurné a z deseti procent radostné. Světlá stránka v nich vždycky nakonec vítězí.

České stopy Davida Lynche

  • Na American Film Institute v americkém Los Angeles, kde Lynch studoval zkraje sedmdesátých let, jej vyučoval český emigrant František Daniel, spoluscenárista komedie Kam čert nemůže.
  • Do Prahy poprvé zavítal v roce 1986. S dvorním skladatelem hudby ke svým filmům Angelem Badalamentim tam nahrál soundtrack ke snímku Modrý samet.
  • Do nahrávacího studia v pražské ulici Ve Smečkách se pak vrátil v letech 1996 a 2000, tentokrát kvůli tvorbě skladeb k filmům Lost Highway a Mulholland Drive.
  • Byl znám pro svůj obdiv ke spisovateli Franzi Kafkovi a také k režisérovi a výtvarníkovi Janu Švankmajerovi, ačkoli se s Lynchem nikdy osobně nesetkali.

Výběr článků

Načítám