Článek
Většina titulů Pražské scény byla věnována divadlu, „zbytek“ výtvarnému umění, nejednou právě ve vztahu k divadelní tvorbě. Jan Dvořák vystudoval divadelní vědu, film a literaturu na olomoucké Univerzitě Palackého, divadlu se nejprve věnoval jako publicista a kritik (byl také šéfredaktorem časopisu Scéna), později i jako pedagog.
Jeho otec byl populární a zapálený historik umění – dokonce vznikla hláška „František Dvořák, umění hořák“, což vysvětluje inklinaci syna Jana k „výtvarnu“; ostatně jeho o tři roky mladší bratr je předním českým scénografem.
Žánrový, tematický i generační rozptyl Pražské scény byl značný, ediční profil nevykazoval předpojatost, ale určité inklinace samozřejmě ano. Jan Dvořák byl srostlý s Pražskou pětkou a o každém z jejích pěti divadel vydal obsáhlou knihu. Záslužně inicioval kolektivní práce o režisérských osobnostech ve fázi, kdy byly na uměleckém vrcholu, a ještě to nebyli tvůrci „zasloužilí“ – viz Jan Antonín Pitínský, Vladimír Morávek, Jan Nebeský.
Jan Dvořák během těch třiatřiceti let zdravě doplňoval a někdy možná i suploval ediční činnost Divadelního ústavu a Akademie múzických umění. Tenhle osobní maratón završil výpravným katalogem přinášejícím informace o všech titulech Pražské scény. Do knih vnesl množství materiálů, které dokumentují část tuzemského divadelního dění posledního zhruba půlstoletí. Dvořákova stopa jen tak nezmizí.
