Článek
Kdyby Tokarczuková psala průměrné detektivky nebo červenou knihovnu, málokoho by takové „přiznání“ vzrušilo. Jenže ona je představitelkou takzvané velké literatury, takže i pouhé sdělení, že si umělou inteligencí vypomáhá při rešerších, na leckoho působí jako znesvěcení tvůrčího procesu.
Když letos publikoval Jáchym Topol svůj román Peklo neexistuje, řekl v jednom z rozhovorů, že při dohledávání faktů AI využíval, neboť je to „naprosto výborný nástroj, čím dál chytřejší a čím dál zajímavější“.
Při samotném psaní ji nepoužil, zatím je v tom slabá, ale „ona se zlepší“.
„Tahle moje kniha bude možná poslední nedotčená umělou inteligencí, protože ještě když jsem ji psal, byla AI v plenkách,“ řekl Topol.
Nástup AI nepůjde zastavit, byť nadále bude existovat řada tvůrců, kteří si komunikování s AI programově zapoví, nebo je ani nenapadne, že by se s ní mohli radit. Tokarczuková a Topol mají společného nejen to, že jejich příjmení začínají slabikou „to“, ale i ročník narození – 1962. A jaksi už z podstaty věci jsou oba ve věci AI nevinní a „neškodní“. Začínali v dobách předinternetových a nyní, skoro již na stará kolena, se cudně seznamují s technologickými výdobytky.
Za deset, patnáct let nastoupí zcela jiné autorské generace a na dnešní AI všichni budou shovívavě shlížet asi tak jako na první fordku. A otázky, zda AI v literatuře ano, či ne, budou na zcela jiné úrovni.
Olga Tokarczuková
