Článek
Karel Miler, Petr Štembera a Jan Mlčoch v úzkém okruhu, prakticky soukromě, vytvářeli – každý sám ze sebe, po svém způsobu – situace a akce, někdy třeba fyzicky hraniční, jindy velmi nenápadné, pro veřejnost neviditelné.
Zůstaly po nich fotodokumentace s texty. Miler například v akci Blíž k oblakům (1977) vyskočil, čímž se oblakům na nebi skutečně přiblížil – o výšku onoho výskoku. Přijde vám to banální? Záleží na úhlu pohledu: může to přece být vnímáno jako poetický či zenový akt, ostatně o zen se Miler intenzivně zajímal. A pak tu je, respektive byl, kontext.
Nadobro ve mně zůstal vjem, když se mi tehdy coby středoškolskému studentu průmyslovky dostal do ruky polooficiální sešit z edice Situace, vydávané Jazzovou sekcí, který obsahoval dokumentaci Milerových akcí. Intuitivně jsem tušil, že tohle je „hra doopravdy“.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Miler, Štembera (nar. 1945) a Mlčoch (1953) s akcemi skončili. Ptal jsem se kdysi posledně jmenovaného, proč. Odpověděl mi zdrženlivě, že potřeba akcí od nich zkrátka odešla. A dodal, že vše se má svůj přirozeně vymezený čas, a není dobré jej prodlužovat.
Tím byli Karel Miler a jeho dva „bratři v akci“ jedineční. A to je také vzkaz k dnešku s jeho diktátem neustálé produkce a sebeprezentace. Říci svoje v ten pravý čas a netěžit z toho tak dlouho, jak jen to jde. Až do fáze trapného ředění nebo čiré monetizace.
