Článek
Tyto i některé další měly jedno společné – herci po celou či určitou dobu večera mluvili přes mikrofony. Buď měli porty, nebo si brali mikrofony do ruky.
Nárůst jejich využívání je evidentní, stejně jako live cinema čili snímání herecké akce kamerou přímo na jevišti a promítání na plochu, jež je součástí scénografie. Z mikrofonů a kamer se stala samozřejmost. Anebo i macha? Jako kdyby inscenátoři hromadně nabyli dojmu, že bez mikrofonů (či kamer) by produkce vyhlížela chudě.
Civilní herectví s sebou ve zvýšené míře nese nárok, s nímž se někdejší více deklamující herectví tolik nepotýkalo – srozumitelnost v pasážích, kdy postava má hovořit ztišeně. Dneska se tichá promluva paradoxně často „řeší“ právě přes mikrofony: dikce je šeptavá, ale zesílená. Výhoda: slovům je rozumět. Nevýhoda: amplifikace smazává nuance v barvách hlasů. Současně se obecně snižuje kvalita jevištní řeči. A mluva přes mikrofony tyto řemeslné deficity částečně maskuje. Takže vzniká takový kruh.
Kromě toho brát při inscenaci do ruky mikrofon je omezující, jde potom o spoluurčující prvek herecké práce. Limituje v pohybu a vůbec v aranžmá scén. A používá-li herec port a režie mu určí obnažit se, je vidět, jak se mu po těle vine drát a někde u pasu má vysílačku.
Nic proti zvukové a světelné technice jako takové, mám obecně elektroniku navíc rád, nové stroje mě zajímají. Ale dneska je vážně docela osvěžující vidět divadlo, které se obejde bez mikrofonů.
