Článek
S touto tvorbou se rozloučil výstavou Bilance 60 v Galerii Na Hradě v Hradci Králové, která skončila 13. února. Podle vlastních slov se chce v budoucnu věnovat úpravě archivovaných snímků a jejich uspořádání v knihách.
Proč se z vás stal fotograf?
Chtěl jsem studovat uměleckou školu, jenže v té době bylo možné vybírat jen z umístěnek, takže to nevyšlo. Ale dnes té strojařiny vůbec nelituji. Malování, které mě zajímalo od mládí, a technika, to je vlastně princip fotografie, tedy malování světlem pomocí technického přístroje.
To už jste fotografoval?
Ano, začal jsem s tím pokusně někdy v patnácti letech. Nejdřív mi rodiče půjčili takový jednoduchý baby boxík. Byla to v podstatě jen taková krabička. Postupně přišly skutečné aparáty, například Vera, Praktica, Pentacon Six, Pentax 6×7, Sony nebo Kardan.
U plakátu na svou výstavu.
Vadilo rodičům, když jste odešel ze školy?
Otec mému studiu na strojní fakultě příliš nefandil. Jednou jsem v Praze dělal zkoušku z termodynamiky a nějak mi to nešlo. Nemohl jsem se pohnout dál a díval se z okna, jak na ulicích chodí veselí lidé v krásném letním odpoledni. Řekl jsem si, proč bych se s tím měl mořit, když mě to nebaví. A že budu dělat, co mě baví. Místo konzultací jsem totiž často chodil do města fotografovat. Bylo to dobré rozhodnutí.
K tomu, aby fotograf mohl dělat akty, musí časem dospět. Bylo to u vás také tak?
Nejdřív jsem fotografoval lidi na ulicích. Pak mě začaly zajímat krajiny a nakonec portréty, realizované už v malém ateliéru, který jsem si vybudoval. Od nich je jen krůček k aktu.
Jak se tehdy sháněly dámy na akty?
Nejdřív to byla přítelkyně, pak i první manželka, jejíž akt byl i na výstavě, a různé kamarádky a známé. Ty dívky to braly jako čest, že se mohou nechat vyfotografovat ještě jako mladé a krásné. Ještě teď, když některé z nich potkám, říkají mi, že jsou rády, že mají památku.
Akt pojímá i jako abstrakci.
Dnes některé modelky především zajímá, kolik dostanou peněz. Nezvládají přitom základní pohyby, a přesto jsou hodně sebevědomé. V první řadě se píšou smlouvy, takže to původní kouzlo a romantika se zcela vytratily.
Měl jste problém se svými partnerkami, když vám stály v ateliéru cizí nahé slečny?
První manželka se s tím časem srovnala a se druhou ženou jsem se seznámil při fotografování. Byla ideální pro tuhle tvorbu, měla výtvarný cit, nechyběl jí pohybový talent, dobře vypadala. Hlavně ji to ale bavilo, což je k nezaplacení. Z té doby mám asi nejvíc fotografií.
Podle jakých kritérií jste si modelky vybíral?
Po letech už člověk odhadne i postavu oblečené dívky. Oslovoval jsem je na ulici, nejdřív došlo na portrét a pak se vidělo. Chlapy jsem, až na jednu výjimku, nefotil nikdy. Muže fotografuje Robert Vano, a dělá to výborně. Mě zajímají ženy. Navíc je mám rád a uznávám je. Ony to vycítí a pochopí, že je nevidím jen jako erotický objekt. Váží si toho.
Miloš Vojíř v expozici.
Fotil jste někdy akty, na kterých bylo více postav?
Jednou přišel zákazník, že by chtěl reklamu na hudební nástroje s ženskými akty jako s orchestrem. Trapnější focení jsem nikdy nezažil. Slečny se po sobě neustále dívaly, porovnávaly se a sledovaly. A na to koukali dva pánové od zadavatele. A časem jsem fotografoval svou manželku s dcerou, takže dvojici.
Míval jste problémy s oficiální mocí?
S komunisty jsem občas problém měl, ale pokud jde o akty, mám dnes větší problémy než tenkrát. Před časem mi zablokovali Facebook, protože má díla nevyhovovala předpisům, které určil nevím kdo. Přitom jsou mé fotografie všeobecně považovány za decentní a cudné. Když nedávno byla v Trutnově výstava fotografií aktů Františka Drtikola, zablokoval Facebook výstavní síni stránky, protože díla považoval za pornografii. Jestli tento trend bude pokračovat, zničí veškerou tvorbu fotografického aktu, a nejen to.
Jaký je rozdíl mezi uměleckým aktem a pornografií?
Když to zjednoduším, u pornografie jsou prvoplánově zdůrazněna určitá intimní místa a snímky mají hlavně eroticky dráždit. U aktu má nahota zcela jiný, především estetický účel.
Pohled do interiéru galerie.
Vybíráte si modelky podle toho, kde s nimi budete pracovat?
Vybírám modelky, které práci v daném prostředí zvládnou a jsou zárukou dobrých výsledků. Musím vědět, že když s nimi vyrazím i do přírody, uděláme kvalitní fotografie. Jeli jsme třeba v pět ráno do skal v Adršpachu, aby tam nebyli žádní turisté a my měli klid na práci.
V čem se odlišuje ateliérové a exteriérové focení?
Po ateliéru jsem vždy toužil. Můžete si v něm vybrat i nastavit světla a připravit scénu podle svého. Venku je dané světlo, se kterým se musíte popasovat. Když je hezké počasí, je to dobrá práce, nikdo vám ho ale předem nezaručí.
Miloš Vojíř a jeho klasické pojetí aktu.
Byla výstava v Hradci Králové opravdu poslední?
Přísloví říká, že se nikdy nemá říkat nikdy. Ale v tomto případě je to asi definitivní. Vystavování mě už moc nebaví, protože to je náročná a únavná práce. Proto jsem udělal tuhle retrospektivu, ve které je výběr čtyřiceti šesti fotografií od šedesátých let do současnosti.
Nejstarší fotografie jsou pořízené ještě na film, ale většina vznikla digitálně. Teď bych se chtěl věnovat už jen archivní práci. Mám doma moře negativů, musím je roztřídit, upravit a doladit. Říkám, že jsem už dojel a teď už budu jen popojíždět.
