Stellan Skarsgård. Seveřan s globálním rozhledem, který nikdy nezapomněl na Švédsko

Ani ne před měsícem oslavil Skarsgård čtyřiasedmdesáté narozeniny. Na svět přišel 13. června 1951 v Göteborgu, přístavní metropoli na západním pobřeží Švédska, rodičům Janovi a Gudrun Skarsgårdům.

Rodina však v jeho rodném městě nezůstala. Po zemi se často stěhovala a načas zakotvila mimo jiné v univerzitní Uppsale, rodišti filmového velikána Ingmara Bergmana.

Stellan Skarsgård vešel na scénu v roce 1968, kdy ztvárnil hlavní roli romantického rebela v televizním seriálu Bombi Bitt a já. Bergman byl tenkrát na tvůrčím vrcholu se snímky Hodina vlků a Hanba.

„Ingmar byl skvělý umělec, ale neřekl bych, že to byl úžasný člověk. Pracoval jsem s ním dvakrát a pokaždé si od něj držel distanc,“ zmínil Skarsgård režisérovo zfilmování Strindbergovy a Molièrovy hry, v nichž účinkoval.

„Měl totiž potřebu mít neustále všechno pod kontrolou včetně soukromí cizích lidí. Snažil se ovládnout i švédský filmový průmysl. A zdrtil spoustu lidí,“ shodil ho z piedestalu v rozhovoru pro deník Guardian.

Přímočará slova na adresu o generaci starší ikony mohou leckoho zarazit. Názorová otevřenost a nebrání si servítek jsou ovšem pro Skarsgårda příznačné. Veřejně kupříkladu kritizuje náboženský extremismus. Bibli i korán označil za texty plné násilí.

Když se během dospívání rozhodoval, do jakého oboru se vrhne, přišla na přetřes i diplomacie. Toužil totiž cestovat po světě a řešit konflikty.

Herectví, jemuž se od dětství věnoval jako ochotník, u něj ale záhy převážilo. Už v jedenadvaceti letech byl v rodné zemi považován za hvězdu. Ta se rozzářila o to víc, když se v tomto věku stal členem Královského dramatického divadla ve Stockholmu, kde následně působil šestnáct sezon.

Souběžně se objevoval ve švédských televizních projektech, především pod vedením svého krajana, režiséra Bo Widerberga. „O filmovém herectví mě naučil víc než kterýkoli jiný režisér,“ řekl pro magazín Bomb o svém mentorovi, s nímž natočil třeba drama Cesty hada na skále z roku 1986.

Pravý mezník, který jako by předznamenal samotný titul filmu, pro Skarsgårda však přišel až o dekádu později s temnou romancí Prolomit vlny dánského režiséra Larse von Triera.

„Měl jsem pocit, že je velmi radikální tvůrce. Řekl mi, že točí filmy, jaké svět dosud neviděl, a to mě nadchlo. V mnoha ohledech byl nebezpečný a šokující,“ řekl o filmu, v němž ztělesnil ochrnutého muže, který podněcuje svou manželku, aby navázala sexuální vztahy s jinými partnery.

V riskantnosti a síle potom s Larsem von Trierem pokračovali několika dalšími díly. Skarsgård si zahrál v jeho Dogville (2003), Melancholii (2011) nebo kontroverzním diptychu Nymfomanka (2013), v němž jeho postava poustevníka ošetřuje amorální protagonistku.

„Když mě Lars požádal, abych byl součástí tohoto snímku, řekl mi: Stellane, můj další film bude porno. Chci, abys v něm ztvárnil hlavní mužskou roli. Odpověděl jsem: Jasně, Larsi. Dodal: Dobrá, ale nebudeš mít žádnou sexuální scénu. Reagoval jsem: To je v pořádku, Larsi, stejně souhlasím,“ zavzpomínal pro časopis Slant, jak ani na vteřinu nezaváhal.

Hollywood ho částečně pohltil, nikdy se ho však jako jiných plně nezmocnil. V thrilleru Hon na ponorku (1990) režiséra Johna McTiernana se ukázal coby velitel sovětské ponorky, v psychologickém dramatu Dobrý Will Hunting (1997) v režii Guse Van Santa zase v úloze profesora matematiky na prestižním Massachusettském technologickém institutu.

V nultých letech vstoupil i do amerických blockbusterů. Stal se cynickým členem posádky s přízviskem Tkanička Bill ve dvou částech Pirátů z Karibiku (2006 a 2007) nebo mrzoutským samotářem v muzikálu Mamma Mia! (2008) plném písní jeho mládí od švédské kapely ABBA.

„Nabídka zahrát si v něm mi zněla absurdně. Neumím zpívat ani tančit. Poté, co jsem zjistil, že to neumí ani Pierce Brosnan s Colinem Firthem, cítil jsem se bezpečněji. Šlo jen o to, abychom vypadali roztomile a přihlouple,“ poznamenal s odkazem na herecké kolegy pro Vanity Fair.

Jako astrofyzik Erik Selvig se představil hned ve vícero počinech marvelovského univerza, ať už Thor (2011), nebo Avengers (2012). „Na roli jsem se moc netěšil,“ přiznal.

Ze severské mytologie prý boha hromů a blesků Thora sice znal, o jeho komiksové podobě však mnoho nevěděl: „Vtip je v tom, že když se u této série upíšete k jednomu filmu, vlastně se upíšete ke čtyřem. Teď to asi zní, že jsem zaprodal duši ďáblu, ale tak to není. Natáčení zejména první části mě moc bavilo.“

V roce 2019 exceloval jako Boris Ščerbina, politik, který řešil katastrofu jaderné elektrárny v minisérii Černobyl.

„Producenti z HBO nečekali, že by mohla být tak úspěšná, jak nakonec byla. Téma jim zkrátka připadalo důležité a chtěli ho zpracovat kvalitně,“ řekl. Role mu vynesla jeho jediný Zlatý glóbus, jehož si prý váží, ale nepovažuje ho za něco životně důležitého.

Po prvním dílu z roku 2021 se vloni znovu ponořil do světa Duny kanadského režiséra Denise Villeneuva. Ve druhé části adaptace Herbertova sci-fi románu opět ztvárnil barona Harkonnena, monstrózní postavu zahalenou do vrstev tuku a nihilismu. Masky zabraly každý natáčecí den sedm hodin, aby Skarsgård vypadal skutečně otylý.

Navzdory slávě za oceánem zachoval věrnost Skandinávii a jejím hodnotám. „Žiji ve Švédsku, protože tam máme vyšší daně. Nikdo u nás nehladoví, máme dobrou zdravotní péči, bezplatné školy i univerzity. Je to civilizovaná země, a tak se mi líbí,“ podotkl v dřívějším rozhovoru pro web The Talks.

Zároveň smetl ze stolu otázku, zda je hrdým Švédem. Odmítl, že by snad byl nacionalista, a dodal, že z mávání vlajkami nikdy nevzešlo nic dobrého. „Jsem ale pyšný na to, že se nám podařilo vytvořit velice tolerantní a humánní společnost, kde se dá příjemně žít,“ zdůraznil.

Ryze kladný pohled na zemi lehce pozměnil po loňském vstupu Švédska do NATO. „Svět nás dříve vnímal jako velmi bohatou zemi se šťastnými obyvateli. A samozřejmě i coby neutrální stát. Od té doby, co jsme v Alianci, jsme po vzoru celé Evropy zdvojnásobili náš rozpočet na zbrojení. Všichni křičí, že musíme zabíjet, zabíjet, zabíjet,“ povzdechl si tehdy pro Guardian.

Oporou mu zůstává rodina. Skarsgård zplodil skutečnou hereckou dynastii. Z jeho osmi dětí se hned několik prosadilo v mezinárodních filmových a televizních projektech, každý s osobitým stylem.

Nejstaršího Alexandera může publikum znát ze seriálu Sedmilhářky (2017–2019), mladšího Billa zase z hororů To (2017 a 2019) nebo Barbar (2022). Po boku druhorozeného Gustafa si Stellan před třemi lety zahrál v severském thrilleru What Remains.

„Mezi mými syny panuje určitá rivalita, nikoli ale ve smyslu, že by neocenili úspěch toho druhého nebo vůči sobě cítili zášť,“ podotkl. Potomkům prý s manželkou My Skarsgårdovou ponechávali volnost ve výběru profese. Že nakonec polovina z nich zamířila do umění, je patrně logická souhra okolností.

„Viděli, že mě herectví baví, a tak se stali herci. Všichni jsou velmi rozdílní. Žasnu, jak mohou být děti stejných rodičů odlišní,“ řekl a současně upřesnil, že své dva nejmladší potomky má s druhou a nynější chotí, irskou scenáristkou a producentkou Megan Everett-Skarsgårdovou.

Na letošní přehlídce ve francouzském Cannes se objevil s filmem Citová hodnota norského režiséra Joachima Triera v roli otce, jenž se snaží obnovit vztah s dcerou. Snímek sklidil patnáctiminutový potlesk diváků vestoje i Zlatou palmu.

I přes neutuchávající nabídky nepokládá herectví za něco definitivního. „Budu se jím zabývat tak dlouho, dokud mi bude přinášet zábavu. Limituje mě čas. Je tady už jen omezený počet rolí, které mohu stihnout. Chci pokračovat v tom, co jsem dělal, tedy v tvorbě věcí, které dosud stvořeny nebyly.“