Režisér James Hawes: Anthony Hopkins jako Nicholas Winton? Jasná volba

Pane režisére, kde jste poprvé narazil na příběh Nicholase Wintona?

Je to tak dvacet let, patnáct let zpátky. Na začátku kariéry jsem pracoval v britské televizi BBC. Proto jsem program That’s Life, kde se příběh objevil, dobře znal. Samozřejmě jsem nebyl v tom studiu v době, kdy k jeho odhalení došlo (rok 1988 – pozn. red.)…

Ovšem ty záběry, v nichž se Winton otáčí do publika a vidí „své děti“, jsou opravdu slavné, dávno virální. Kolují po internetu a každý rok se v určitou dobu znovu vysílají v nejrůznějších televizích.

Na stejné téma, tedy Wintonovy záchranné akce, vzniklo hned několik česko-slovenských filmů, dokumentů. Viděl jste nějaký?

Ano, v rámci rešerší jsem zhlédl to, co bylo dostupné.

Vy jste snímek natáčel nejen v Česku, ale i ve Velké Británii. Kde konkrétně?

U vás jsme byli sedmnáct dnů, ve Velké Británii patnáct, hlavně v Londýně, v jeho okolí, pak jsme točili v daném televizním studiu BBC a v Hampsteadu, kde Wintonovi ve 30. letech žili a kde s přáteli v roce 1939 řídili záchranu dětí z Československa.

Některé anglické interiéry jsme ovšem natáčeli v Praze, což pro nás bylo z produkčního hlediska jednodušší.

Jak bylo těžké přesvědčit české úřady, aby vám zablokovaly místa, jež se ve filmu objevují? Jen namátkou zmíním hlavní nádraží v Praze, Čechův most.

Nebylo to vůbec těžké. Praha je skvělé místo pro natáčení obecně, zdejší úřady filmařům vycházejí vstříc. Navíc, v okamžiku, kdy se v Česku řekne jméno Nicholas Winton, máte všude dveře otevřené. Češi jeho příběh dobře znají. Vnímají ho jako součást své historie.

Myslíte si, že příběh vnímáme jinak než diváci jiných národů?

Určitě. Ten příběh je sice součástí anglicko-českých dějin, ale vy si ho berete „osobněji“. Britové se s ním seznámili hlavně díky jednomu televiznímu pořadu. U vás ho představily důkladněji filmy a dokumenty, novinové články, historici… Věnujete se všemu zkrátka víc.

Je to důsledek toho, že Nicholas Winton zachránil „vaše děti“. Jen na okraj, do Británie v té samé době přišlo kolem deseti tisíc podobných „sirotků“, nezletilých, kteří tam hledali bezpečí. Pocházeli hlavně z Německa a Rakouska. A záchranná akce Nicholase Wintona je tak pro Brity částí jedné velké „kapitoly“.

Vezměme to ještě osobněji. Kdo je pro vás Nicholas Winton?

Obrovsky statečný muž. Když dorazil v lednu 1939 do Československa, projel uprchlické tábory, rozhodl se jednat, protože se nedokázal dívat na bolest jiných. Celý jeho příběh, celý jeho život je příběhem o soucitu.

Je důležité ho znovu a znovu vyprávět. Musíme si stále připomínat, že jsme si všichni rovní, že neexistují pouze židovské, pouze křesťanské, pouze muslimské děti, že všechny děti jsou jednoduše děti. Historie se opakuje, což právě teď vidíme na Ukrajině a na Blízkém východě.

Pojďme k hereckému obsazení Jednoho života. Jak složité bylo přesvědčit Anthonyho Hopkinse, aby vzal roli Nicholase Wintona?

Anthony Hopkins jako Nicholas Winton? Byla to jasná volba. On byl u zrodu filmu od začátku. To je ostatně u herců, hereček jeho formátu běžné. Chtějí si být jistí, do čeho „jdou“, zda režisér bude pracovat tak, aby se s nimi shodl na „vizi“.

S Anthonym jsme si v tomhle rozuměli hned. Dokázal dokonale vystihnout hlavní postavu, od smutku, lítosti – kdy si vyčítal, že zachránil těch dětí málo – až po to, kdy mu dochází, co dokázal.

Vrátím vás ještě ke své otázce, zda se liší přijetí snímku v různých státech. Ano, či ne? Mám pocit, že ne. Jak jsem vám už říkal, ten příběh je univerzální. Vypráví o rozhodnutí mladého muže, který při pohledu na utrpení jiných jedná… A tak ho diváci přijímají, jak jsme zjistili na promítáních v Londýně, Torontu, v Římě i v Praze.

Většinou po skončení děje sedí tiše v kině a pláčou. Odcházejí pak trochu otřesení, v dobrém slova smyslu… Měli jsme ovšem také hlasité ovace vestoje, zažili jsme bouřlivý potlesk, i tiché ovace, kdy lidé jen s úctou po titulcích vstali a mlčeli. Tohle je síla Jednoho života. Lidé odcházejí z kina a mluví o něm. Kvůli tomu točím filmy, dělám svou práci.

Váš druhý film, špionážní thriller The Amateur, bude úplně jiný. Jak jste daleko?

Den předtím, než jsem přiletěl do Prahy na premiéru Jednoho života, jsem ho dotočil v Istanbulu… Jinak máte pravdu, že bude úplně jiný. Vracím se ke špionážním příběhům, které jsem dělal v televizi. Jednu z hlavních rolí hraje Rami Malek.

Anthony Hopkins, Rami Malek. Jak je pro vás důležité mít podobné hvězdy?

Obsazení slavného člověka, herce filmu pomáhá. Lidé chtějí vidět Anthonyho či Ramiho. Na druhou stranu máte spoustu skvělých filmů, které uspějí jen proto, že mají silný příběh, a slavní herci v nich nejsou…

Pro diváky je ale určitě nejlepší, když se vše propojí. Naštěstí už zase do kin začali po pandemii chodit. Promítá-li se cokoli zajímavého, přijde jich opravdu hodně. To jsme loni viděli u Oppenheimera a Barbie. Touha dojmout se, rozesmát se je lidská. Kino vám vše umožní.

Jsme opět u Wintona. Váš film je v angličtině. Otevírá angličtina automaticky cestu k úspěchu?

Jak kdy. Jak jste viděla v Jednom životě, pro větší autenticitu jsem v něm nechal i češtinu. Podle mě podobný jazykový mix ve filmařině funguje.

I Angličané si rádi přečtou titulky v momentech, kdy postavy mluví česky, bystří to jejich pozornost.

Co jste si odnesl z češtiny vy?

Ze slovíček mi zůstalo v hlavě: děkuji. (smích) Čeština mi přijde těžká. Navíc, v Británii se učí hlavně francouzština, španělština. Pak umím trochu arabsky, což mi ale ani v Turecku nepomohlo. V turečtině jsem se ztrácel stejně jako v češtině.

S natáčením u nás jste jinak byl spokojený?

Byl jsem přímo nadšený! Spolupráce se Sirena Film byla skvělá. I díky ní jsme Wintonův příběh zachytili nejlíp, jak to šlo.

Ostatně v Praze jsem nepracoval poprvé. Byl jsem tu i kvůli televiznímu seriálu. Teď mě ještě napadá… Nevíte, jak se jmenuje město, kde jsme točili „německé“ nádraží, kudy projíždí Wintonův vlak s dětmi? Je poblíž Prahy, začíná na L.

Louny? Lovosice? Litoměřice?

Ne, je to takové staré nádraží… Už to mám, Liberec.

Reichenberg, by vám řekl Němec. Čech by dodal: to není kousek za Prahou.

(Smích) Ale pro Brita je. Ty záběry, které tam vznikly, byly také krásné.