RECENZE: Anthony Hopkins je v Jednom životě dokonalým Wintonem

Fakt, že Winton odhalil svůj obdivuhodný čin světu až po padesáti letech, se stal pro film základním východiskem. Tvůrci se soustředili na jeho osobnost ve dvou klíčových situacích. Jednak v roce 1939, kdy dokázal zorganizovat vlakový transport, v nějž zprvu nikdo jiný než on nevěřil.

A pak ve chvíli, kdy jako téměř osmdesátiletý muž (zemřel v roce 2015 ve věku 106 let) začal poprvé přemýšlet o tom, že by měl příběh dětí, které většinou ani nevěděly, kdo je zachránil, zveřejnit.

Nikoli jako sebechválu, sám se ostatně celé roky trápil tím, že jich nestačil zachránit víc. Jako poučení o tom, co praví stará židovská moudrost a co je dodnes aktuální: zachráníš-li jeden život, zachráníš svět.

Film je vyprávěný spíše staromódním způsobem. Klasicky střídá obě časové roviny, v nichž tvůrci postavili Wintonovi zasloužený pomník.

Hawesova režie je výrazově střídmá, neupozorňuje na sebe, soustředí se plně na téma filmu. Kamera volí spíše tlumené tóny, hudbě vévodí klavír. To všechno je ku prospěchu věci, protože příběh je natolik silný sám o sobě a Anthony Hopkins tak přesvědčivý, že vtáhne diváky do děje a nepustí.

Johnny Flynn jako mladý Winton sice není tak výrazný jako Hopkins, ale své role se zhostil velmi dobře.

Podařilo se i udržet linii Wintonovy umanuté povahy. Stejně jako trval na svém, že musí alespoň ty nejohroženější děti zachránit, i padesát let poté trvá na tom, že se nezbaví pozůstatků své pozdější humanitární činnosti, byť mu v pracovně doslova přerůstají přes hlavu.

Ve druhém případě sice nakonec své ženě podlehne a hory haraburdí spálí, ale aktovku s dokumenty o dětech, které odvezl z Československa před nacistickou hrozbou, si nechá.

Přestože se Velká Británie nezdráhala uprchlíky přijímat, napětí ve filmu vyvolává zejména úřední šiml, s nímž musel Winton s pomocí své matky v podání skvělé Heleny Bonham Carterové a dalších spolupracovníků bojovat.

Ale mladý muž si odmítal nezdar byť jen připustit. A stejně jako tehdy pomohli v získání peněz i pěstounských rodin obyčejní lidé, které oslovil prostřednictvím novin, o padesát let později se s rozhodnutím svůj příběh zveřejnit svěřil zase tisku.

Redaktor místních novin vycouval hned, jak slyšel slovo uprchlíci, ale tehdy už starý muž se zase nedal. Nakonec došlo k onomu známému setkání Wintona s jeho dětmi v zábavném pořadu BBC That’s Life, jímž film vrcholí.

Jeden život je silně emotivní, ale tvůrci rozhodně nepotřebovali tlačit na pilu. Při Wintonově první a víceméně náhodné cestě do Prahy v roce 1938 navštíví diváci spolu s ním a zdejšími britskými i českými humanitárními pracovníky tábory, v nichž jen těžce přežívají i umírají utečenci ze Sudet. Poznává ty nejslabší, děti, ale pláče není tolik, aby se divák cítil sebeméně vydírán.

Některé konkrétní děti z vlakových transportů přivede ke kameře blíž, ale pořád nejvíc emocí vyvolává především Wintonovo úsilí a jeho neochvějné přesvědčení o tom, že „vše lze uskutečnit, pokud to není zhola nemožné“.