Režisér a producent Vojtěch Frič: Po Bojovníkovi přijde v plné síle Hana

Děda byl Vojtěch Ivan, dokumentární a reportážní kameraman. Točil hodně za války, mimo jiné v terezínském ghettu. Vynesl odtamtud i unikátní fotky holandského transportu, pořídil je tajně na kameru a posléze ukryl. Po válce točil všude po světě jako válečný kameraman, specializoval se také na letecké záběry.

Táta se jmenoval už jenom Ivan, pracoval u filmu jako pomocný režisér. V 70. a 80. letech dělal převážně dětské filmy a pohádky. Tehdy jsme bydleli v Gottwaldově, kde byly na Kudlově legendární ateliéry zaměřené právě na animovanou tvorbu a filmy pro děti. Já jsem jen Vojtěch. No a Alberto je překlad Vojtěcha, což byl můj pradědeček, slavný cestovatel.

To byl můj prastrýc, s dědou byli bratranci, ovšem děda se narodil v roce 1922, byl tedy generačně od Maca (Mac Frič bylo umělecké jméno Martina Friče – pozn. red.) posunutý. I proto spolu nikdy nic nenatočili. Míjeli se… Navíc děda se věnoval hlavně dokumentům, točil třeba s Jorisem Ivensem, světoznámým holandským režisérem.

Dá se říct, že to celé začal právě on, můj pradědeček. Hrál v průkopnických filmech ve 20. letech… Ovšem za zakladatele naší filmařsko-televizní dynastie bych označil rozhodně dědu. Původně vystudoval fotku, pak přešel na kameru… A ve výčtu nesmím zapomenout ani na mou mámu Kateřinu Fričovou, která u nás po listopadu 1989 rozjížděla dvě velké soukromé televize, nejdřív Novu, pak šéfovala Primě.

Vystudovala produkci na FAMU, dálkově, a promovala až po revoluci, za komunistů dělala „jen velmi samostatnou“ asistentku produkce v Československé televizi. Ta byla součástí mého dětství. Revoluci jsem prožil v přenosovém voze, na Letné v osmdesátém devátém jsem stál na jeho střeše, nad ohromným davem. Máma produkovala přenosy z demonstrací, já tam byl s ní.

Ano, protože svá vysokoškolská studia nejprve nedokončil, pak si FAMU dodělal dálkově. Na Barrandově měl několik scénářů, ale šlo o různé shody okolností. Navíc říkával, že režisér by měl debutovat do třiceti.

Ano, za pár let mi bude padesát… Na druhou stranu tátovo tvrzení už v branži neplatí. Já jsem původně Bojovníka řešil jako producent, který má v portfoliu velký rozptyl žánrů, někdy i v relativně krátkém sledu. Zahrnuje komerční pohádky jako Řachanda (2016) i černobílý umělecký snímek Já, Olga Hepnarová (2016) … Odráží se v tom právě různorodé rodinné prostředí, ve kterém jsem vyrostl. Kinematografii, audiovizi beru jako celek. Patří do něj film, televize, reklamy…

Nápad natočit po 40 letech od Pěstí ve tmě film z prostředí bojových sportů jsme měli s parťákem Jakubem Eliáškem hodně let. Postupně k tomu čas dozrál. Díky Oktagonu je MMA fenoménem. Tím, že jsem měl jasnou žánrovou představu, došlo k tomu, že jsem film začal sám psát a nakonec si ho chtěl i zrežírovat, aby byl přesně takový, jaký ho chci mít…

Je to především sport, který mixuje de facto všechny disciplíny bojových sportů. Kolem čtyřicítky jsem začal boxovat u svého trenéra Oswalda Štrůdla, ne úplně kvůli filmu, ale následně se to hodilo.

Vyzkoušel jsem tedy a trénoval všechny disciplíny, které jsou součástí MMA. Chtěl jsem prostě, aby film byl co nejvíc přesvědčivý a autentický, aby divák tomu, co na plátně vidí, mohl věřit. Z části i chápal ten sport. A co si člověk nezkusí, nezná. Takže zlomená žebra, zlomený nos, tím vším jsem si sám prošel. Ale jsem takový omlácený hobík. Starý hobík.

Ve střižně jsem začínal v 15 letech. U Bojovníka ale střih svěřím jiným – i když na ten natočený materiál samozřejmě také „šahám“. Zaměřil jsem se ale na jiné věci a nechal si pomoct skvělým střihačem a režisérem Andym Fehu.

Pro mě je super koukat, jak stříhá úplně jinak než já, a v klidu si z gauče o filmu přemýšlet. O režii jsem se podělil s Tomášem Dianiškou, kterému jsme produkovali komedii Lítá v tom (2023). Hodně jsme si sedli, takže slovo dalo slovo a u Bojovníka jsme vytvořili režijní duo.

A jsem mu hodně vděčný, že do toho šel, každý by to se mnou a mým egem nevydržel (smích). Ne, vážně, debutovat filmem se 70milionovým rozpočtem není zas taková sranda, takže pro mě bylo důležité, že jsme se na place mohli doplňovat, vykrýt vlastní limity a zároveň využít naše silné stránky. Kde já mám určité slabiny, je Tomáš velmi talentovaný.

Ano, Vémola se v něm objevuje, stejně jako další lidé z MMA. Právě oni představují tu autentičnost, vlastně by se dalo říct – ztělesňují, protože hodně z nich hraje právě tělem. Větší roli má šestinásobný šampion Oktagonu David Kozma a světový šampión Jiří Procházka. U Karlose jde o malé cameo, je legendou toho sportu.

Film je ale o něčem úplně jiném, je o vysloužilém mistrovi Evropy a olympijském medailistovi v boxu Hoffovi, který se po letech rozhodne vrátit do světa bojových sportů, ale mnohem více bojuje o svou rodinu, o napravení chyb z minulosti. Hraje ho skvělý Milan Ondrík, který má za sebou neuvěřitelný rok herecky i sportovně, protože na roli doopravdy dřel, aby věrohodně působil i on.

Milan za sebou má i reálné fighty. Jako Hoff se musel dostat do vrcholové formy, což není snadné, ale zas ne nemožné. Tenhle svět, i když to zvenku možná nevypadá, je o velké dřině, o velkém respektu – ke sportu, k soupeřům. MMA možná vypadá krvavě, ale horší je fotbal. Tam vám prošlápne protihráč kotník, ani nevíte jak. Jako dítě jsem hrál rugby, sport gentlemanů, ten taky působí surově, ale fotbal je prostě ve výsledku zákeřnější a surovější.

Nechte se překvapit (úsměv). Projekt stojí i padá hlavně s Vojtou. Je hlavní boss i producent, my mu jen trochu pomáháme a kryjeme záda. Myslím, že je to skvělý formát, zejména v tom, jak moc je pravdivý.

Vojta je otcem celé myšlenky, myslí to s farmařením vážně a lidé z něj tu upřímnost cítí, po natáčení chodí osobně krmit zvířata. Proto to mimo jiné funguje. Druhý důvod je, že Vojta je zkrátka dobrý. Na co sáhne, to funguje.

Letos slaví sté narozeniny, v jeho divadle navíc probíhá rekonstrukce, tak nás napadlo ho přivést do kina, v ryzí podobě, v čistém filmovém záznamu, tzv. nakolmo, filmovou technologií. V praxi to znamená, že natáčíme jeviště zepředu na filmová skla a atmosféru jsme filmu dodali zvukem.

S oblibou říkám, že film je audiovizuální dílo, audio je první, až potom je obraz. Už loni jsme Hurvínkovi nadělili Pohádky a teď na jaře, tedy k tomu úctyhodnému jubileu, ho vezmeme na cestu do Tramtárie. A pro mě symbolicky i do Zlína, na zlínský filmový festival pro děti a mládež, který bude letos slavit s ním.

Takhle se nad vším moc přemýšlet nedá. Ano, počítáte, víte, kolik by bylo ideální vydělat, aby se film zaplatil, jak vracet investice. Ale vstupuje do toho řada věcí. No a najednou zjistíte, že „sázka na jistotu“ nevyšla.

Pro nás byla podobným případem komedie Prázdniny v Provence (2016). Měla všechno, aby zaujala, včetně obsazení skvělých herců. Nevyšlo to. Zpětně vím, že čistě producentskou chybou, špatně jsme vybrali režiséra (Vladimír Michálek – pozn. red.). Anebo romantická komedie Lítá v tom (2023) taky měla velké ambice, ovšem taky bohužel poměrně zapadla.

U ní jsme udělali chybu přesunem její premiéry kvůli jinému titulu, ONEMANSHOW: The Movie. Místo léta šla v zimě a v kinech se nechytla. Teď doufáme, že zafunguje komedie Když se zhasne, první výsledky v českých i slovenských kinech tomu zatím nasvědčují.

Začínáme koncem roku točit. Respektive příští zimu. Poslední týdny jsme mimo jiné věnovali hledání lokací, které vypadají krásně pod sněhem… Režie se ujme Milan Cieslar, který před lety koupil na titul autorská práva.

Se scénářem mu pomáhala Sára Zeithammerová. Oslovil nás před časem, zda bychom do toho s ním producentsky šli. Je jasné, že i tenhle film bude drahý. Odhadujeme, že bude stát přes sto miliónů. Jedná se o česko-polsko-slovenskou koprodukci.

Spolupráci s Poláky už jsme si vyzkoušeli, dělali jsme s nimi jejich Čaroděje Kajteka (2023) a už zmiňovaný film Já, Olga Hepnarová, který získal hned několik ocenění, prodal se do více než 40 teritorií, byl promítán v kinech třeba v Brazílii a Japonsku. Součástí projektu bude i Česká televize, kde teď rok a půl projekty stály kvůli nedostatku peněz. Turbulentní časy jsou všude.

Milan skoro deset let, společně pak cca pět let. Kniha je skvělá, ne náhodou se stala bestsellerem a byla přeložená do víc než dvacítky jazyků, a scénář vysoce nasazenou laťku drží. Po Bojovníkovi zkrátka přijde v plné síle Hana.

ValMez vynecháme, jednoduše proto, že se od 30. let hodně proměnil. Potřebujeme kulisy, které té době odpovídají. I proto velká část natáčení proběhne v Josefově a Jaroměři. Tam se dochovala původní architektura, která snímku bude sedět.

Řešíme mezinárodní casting, který právě teď probíhá. Obsazení tedy bude mezinárodní. Sice jsme už konkurzy dělali, ovšem, jak se přípravy vlekly, dívky nám stárly… Nechceme nic podcenit. Všichni vnímáme, jak silná ta předloha je, miluje ji několik generací čtenářů, včetně mojí dcery.