Nečekal jsem, že fyzická práce může až tolik bolet, říká Vojtěch Kotek

(S úsměvem mi ukáže dlaně z obou stran.) Hledáte mozoly?

Kousek vedle. Podle mě mám mozoly ze sekeromotyky, což je můj oblíbený nástroj. Na jedné straně je ostrý jako sekera a na té druhé je ostrá motyka. S tím uděláte opravdu hodně věcí.

Představte si velký, několik kil těžký krumpáč. Když jsem měl sekeromotyku prvně v ruce, po dvou hodinách jsem si řekl: Ty v..e, už to nezvednu. Ale tělo si zvykne. Nemusím chodit do posilovny. Přiznám se i k tomu, že jsem nečekal, že fyzická práce může až tolik bolet. Hezké na ní je, že vás posouvá dál. Ty nástroje si osaháte, „přirostou“ vám líp k ruce a vykonané úsilí hned za sebou vidíte.

Úplně kontinuálně ne, ale nejsem Pražák, který si vysnil romantickou farmu na venkově. Jako většina Čechů jsem vyrostl na chalupě, kde se neustále zvelebovalo. Táta byl hodně zručný a měl vždycky – v každém obydlí, ve kterém jsme byli – dílnu. Já se v ní pohyboval odmala. Navíc mi pořídil koně, jenž vám nedá nic zadarmo, i stavebnici Merkur, jak vypadá šroubek, matička…, vím desítky let. A ještě se vrátím k té chalupě.

Každý chalupář musel být před sametovou revolucí „samodomo“ zdatný. Jelikož si ji naši pořizovali s příbuznými, viděl jsem, jak strejda míchá maltu, nahazuje stěny… Chlapi o víkendu prostě makali. Dnes vám v nejedné práci pomohou nejmodernější nástroje, technologie, naštěstí. Jinak táta uměl kolem domu skoro všechno, včetně elektřiny. Já jsem to odkoukal.

Teď bych vám měl říci, že se do toho nepouštím… Ale jo, i se základy elektřiny si poradím.

To je otázka, kterou nedokážu zodpovědět. Jsem na další série připravený, záleží, jak vše zafunguje u diváků, zda se vytvoří poptávka.

Zvu je trošku do svého života, do nádherného místa, kde jsme se rozhodli s mojí ženou a synem zapustit kořeny. S nápadem vše zaznamenat jinak přišla manželka, já jsem k tomu nejdřív měl i výhrady. Až při natáčení jsem zjistil, že měla pravdu. Což se stává často.

Ostatně důvod, proč seriál vůbec vznikl, byl i ten, že budu víc s rodinou. Tak dlouho jsem mluvil o biofarmě, až mi Radana řekla: Pojďme do toho, ale ty budeš u toho i fyzicky. Já jsem zase věděl, že si to chci od začátku řídit, mít dohled nejen nad biofarmou, ale také nad natáčením, produkcí, že chci budovat projekt kompletně.

Ano, v tomhle jsem ji pochopil hned. Chtěla, abych s nimi trávil víc času, a to Farma Vojty Kotka splňuje. Jsem v práci, zároveň s nimi. Plus jsem si tím formátem vyřešil další věc. Občas jsem míval pocit, že se musíme skrývat, abychom měli soukromí, ale nevyhovovalo mi to. Nechtěl jsem se krčit v koutě jen proto, abych měl klid.

Bude, jen nejdřív budujeme vše kolem něj, jak diváci uvidí. Poslední měsíce jsem se věnoval hlavně tomuhle projektu. Máme za sebou 106 natáčecích dnů. Je hezké zpětně sledovat, jak to roste.

V podstatě ano, protože nás to neruší. I proto, že točíme s malým štábem. Tvoří ho mí přátelé. Což je logické, neboť je vše opravdu časově náročné, ale také ekonomické. Navíc k tomu přidejte, že nám nejde jen o záběry. Ta práce na farmě se musí udělat. Příroda, zvířata nepočkají. Neusilujeme hlavně o hezký dokument. Je taky úplně normální, že určitou činnost děláme třeba čtyři dny, ale diváci z ní uvidí minutu. Ale aby stál seriál za to, byl nosný, zajímavý, aby nic neuteklo, kamera jede skoro pořád.

Přesně tak. Ještě k tomu dodám, že v tom štábu jsou lidi, které znám ze základní školy. Nic před sebou nemusíme předstírat. A když potřebuju pomoct, jdou do toho. Stejně tak pomáhají místní, kteří mi radí, co a jak mám dělat. Všichni jsou od začátku součástí projektu. Bez nich bych se nikam neposunul.

Máme jich pět. Lépe řečeno, jsou mého kamaráda, našeho nejbližšího souseda. Dohromady nás po letech svedla právě farma. Když jsem pozemek pro ni kupoval, nevěděl jsem, že tady žije. Ač jsme se znali od dětství právě od koní, dlouho jsme spolu jezdili, poslední roky jsme se neviděli. Což nevadí, jak jsme brzy zjistili. Záhy jsme navázali tam, kde jsme skončili. Jeho pět koní se tak nyní pase i na našich pozemcích. Pro mě je to výhodné. Nemusím se složitě starat o louky, kde se pohybují.

Jo. A tohle je taky věda, jak jsem zjistil. Na pozemcích, konkrétně tam, kde jsou mokřady, nám totiž rostou chráněné rostliny, které potkáte jen v Krkonoších. V něčem je to omezující, nemůžete tam třeba stavět. Jinak je to samozřejmě krásné. A ovce vám pomohou se o ekosystém a jeho rostlinnou skladbu, starat. Mohl bych říct, že je to poměrně nenáročně, ale není.

Musíte vymyslet, jak zajistit, aby vždy vyžraly to, co mají, nepustily se do chráněných rostlin. K tomu slouží i přenosné ohrady. Umožní vám proces řídit. Ovce vždy kus spasou, hlídáte je, jak jsou daleko, pak je přesunete o kousek dál, s nimi putují ohrady. Ovce jsou lehké, nahradí techniku. Jsou navíc ekologické. A tohle vše vám poradí právě ti, kteří jsou s krajinou spojeni roky, v mém případě mí sousedé, staří sedláci.

K tomu jsem se nedostal, hlavně proto, že se zatím bojím, že jim ublížím. Jinak jsem si je ale dobře „osahal“. Zprvu mě překvapily, jak jsou rychlé, teď už je v pohodě přenesu – v případě vzdoru – tam, kam potřebuju.

Musím k nám nějakou nalákat, myší máme vážně hodně. Dá se očekávat, že s pokračujícím podzimem budou přibývat. Možná by mohla kočka zafungovat taky na kuny, které u nás řádí. Vůbec to na farmě žije. Běžně potkáváme divoká prasata, srnky, laně, jeleny, i mufloni nám chodí po zahradě.

Přesně tohle jsem čekal, že se stane. Dokonce jsem si říkal, že by to do dokumentu byla hezká zápletka: Srnka, co chodí na zeleninu, že ji řešíme tak a tak. A víte co? Nic. Normálně nám vše vyrostlo. Asi mají zvířata zatím dostatek jídla jinde. Navíc jsme hodně rostlin měli ve vyvýšených záhonech, které taky asi zafungovaly. Uvidíme, co bude v zimě.

Vydali jsme se k tomu. Není to úplně jednoduché, hlavně proto, že mít biofarmu s sebou přináší hodně byrokracie. Než potřebné štemply dostanete, trvá to roky. Ta úřednická stránka je v něčem otravná, ale pronikání do bio principů je naopak velmi zajímavé. Mnohé věci vyřešíte s pomocí přírody, bez chemie. Stačí například dobře poskládat vedle sebe to, co pěstujete. V rámci budování farmy od nuly to objevujeme s pomocí zasvěcených kousek po kousku. Je to zábavné, fakt. Těším se na další věci. Mimo jiné na to, že si příští rok, snad, pořídím včely a jednou krávu.

Je to jedna z úvah s řadou proměnných. Patří k nim, že uvidíme, jak se nám bude dařit, ale také to, že syn půjde za pár let do školy. Některé věci zkrátka necháváme plynout. Netrvám ultimativně na tom, že do tří let budeme žít v domě na farmě, že musíme Prahu opustit.

Většinou kamarád a jeho přítelkyně, normálně s námi u nás pracují. No a o některá zvířata se starají i moderní technologie. Třeba slepice mají chytrý kurník, který lze naprogramovat tak, aby se jim ráno otevřel a k večeru se zase zavřel. Samozřejmě, že se musí kontrolovat, úplně bezúdržbový není. Ani od slepic s klidným srdcem na týden zkrátka neodjedete.

(Smích) Tohle jsem ještě nezkoušel. Ale mezi herci je hodně lidí, kteří mají k zemědělství hluboký vztah. Nejsou to jen Vašek Vydra, Vanda Hybnerová, Honza Révai a Aleš Háma. Ostatně v tomhle oboru je řada lidí, které živí úplně něco jiného. I proto, že malé hospodářství vás uživí stěží, ač práce je téměř nekonečná. Nelze ani počítat s tím, že se vám vložené investice plně vrátí. Všichni jsou rádi, když jsou „na nule“. Tak nějak se shodují v tom, že se vše musí dělat kvůli něčemu jinému: z čisté lásky, z radosti.