RECENZE: Zvířecí pixarovka Na skok do divočiny rozněžní i rozesměje

Mabelinu slabost pro němé tváře nastiňuje už počáteční scéna snímku. Coby dvanáctiletá v ní „zachraňuje“ školní mazlíčky z klecí a terárií, aby jim dala svobodu, o kterou možná ani nestojí. Plán jí ovšem stejně jako při minulých pokusech zase nevyjde.

O sedm let později, kdy studuje na univerzitě, přejde od mile naivních akcí k velkolepější sabotáži. Tentokrát má v úmyslu spasit malé hájemství nedaleko domku její milované, zemřelé babičky. Právě v těchto místech se starosta Jerry, Mabelin úhlavní nepřítel, chystá vystavět obchvat, který tamní (nejen) čtyřnohé obyvatele vyhání pryč, čemuž se protagonistka rozhodne učinit přítrž.

Shodou okolností zjistí, že její profesorka biologie pracuje na tajném projektu Hoppers neboli Skokani. Vyrábí robotické živočichy, do nichž dokáže na libovolně dlouhou dobu přenést lidské duše. Díky těmto věrným nápodobám je snadné se zvířaty navázat komunikaci a přijít na to, co doopravdy chtějí a potřebují.

Navzdory kantorčině nesouhlasu a varování, že narušení přírodního řádu je nebezpečné, se úkolu zhostí Mabel. Převlečená za bobřici se vydá přesvědčit bobry i ostatní tvory, že by si území měli uhájit. Její usilovná přičinlivost samozřejmě přinese ovoce i řadu trablů.

Příběh staví především na skvělém výchozím nápadu. Animovaných snímků se zvířecími postavami je sice víc než dost, málokdy se však mezi ně vměšuje člověk. Střet instinktivního a rozumového chování rozněcuje zajímavé, často nečekané potíže, které Mabel řeší s inspirativním mladickým zápalem a bystrostí.

Počin, pod nějž se podepsalo studio Pixar, které si letos připomíná čtyřicet let od svého vzniku, je vyváženě hřejivý a vtipný. Právě tak, jak je to u děl této renomované produkce spadající pod Disneyho dobrým zvykem.

Scénář napsal Američan Jesse Andrews, který pro Pixar stvořil už povedený animák Luca. Také novinku umně uchopil tak, že pro cílové malé diváky zůstává z drtivé většiny čitelná. A pobaví i jejich rodiče, kteří v ní najdou hravé odkazy na Hitchcockův horor Ptáci nebo béčkovou sérii Žraločí tornádo.

„Ticho, žrádlo, moje děcka mají hlad!“ pronese sova, která lapí bezbrannou bobří Mabel. Z přirozeného potravního řetězce, který zvířata k jejímu překvapení berou opravdu s nadhledem, si chytře tropí legraci i v jiných chvílích, a může jej tak dětskému publiku trochu polidštit. „Aspoň žijem,“ prohlásí pro změnu žížala, kterou sekundu nato uloví pták.

Environmentální žal, který se v posledních letech tolik skloňuje, nemusí být nutně depresivní, ale rovněž zdravě vzteklý, a nakonec třeba i blahodárný. Film Na skok do divočiny toto poselství předává s citem a precizností.