RECENZE: Zrodil se nový korejský hit Hope. Jen by měl zrychlit

Současná jihokorejská kinematografie je globální fenomén, který v roce 2019 rozpoutala satira Parazit v režii Džun-ha Ponga a následně během covidové pandemie seriál Hra na oliheň pod taktovkou Dong-hjeoka Hwanga.

Z kvality dosud víceméně neslevila. Napříč světem zůstává respektovaná, a to navzdory ekonomické krizi, růstu nákladů a znatelnému úbytku návštěvníků v kinech, s nimiž se teď země potýká.

Do filmu Hope, jehož titul odkazuje na jméno fiktivního přístavu, kde se odehrává, však tvůrci vložili velkou naději – tak by se dal jeho název přeložit z angličtiny, která používá stejný výraz. S rozpočtem okolo 46 milionů dolarů (skoro 957 mil. Kč) se totiž stal nejdražší jihokorejskou produkcí vůbec. Pro představu, natáčení zmíněného Parazita vyšlo přibližně čtyřikrát laciněji.

Mohutná investice je zřejmá snad v každém výjevu tohoto počinu. Ten divákům ukazuje během jediného dne invazi UFO, která nepřekvapivě převrátí naruby život v jednom rybářském městečku.

Jeho svérázní obyvatelé se s dorazivší apokalypsou vypořádávají po svém. Někteří nejsou dostatečně pohotoví a vesmírným monstrům záhy podlehnou. Jiní popadnou zbraně, nasednou do aut a za úprku se nevyrovnaným soupeřům brání.

Na to, že snímek trvá dvě hodiny a čtyřicet minut, a je tak pouze o necelou čtvrthodinu kratší než Nolanova Odyssea plná zvratů, se toho na plátně zase tolik zásadního neděje, čímž si tvůrci nejspíš umetají cestu pro možné pokračování. Odhalení prvního mimozemšťana přichází po skoro nekonečné tři čtvrtě hodině.

Příběh se odvíjí poměrně očekávatelným způsobem vzhledem ke zvolenému žánru. Bezpochyby by se dal efektivněji odvyprávět, kdyby se vystřihla alespoň čtvrtina poněkud sebestředně natahované stopáže.

Významným kladem je skladba postav. Lidé sužovaní vpádem stvůr nejsou žádní neohrožení hrdinové, a to dokonce ani strážci zákona, kteří chvílemi působí bezmocně. Jsou to vesměs sympaticky bezmocní venkované, z nichž jeden vyššího věku mladé policistce klidně přizná, že ho při vykonávání větší potřeby v lese vyrušili hned tři ufoni naráz. Popíše jí to přitom daleko barvitěji.

Trochu zjemnělými, přesto stále vulgarismy se scénář přímo hemží. Občas jsou z toho obraty k popukání, kupříkladu „nezahrávej si, ty smradlavá řiti“. Když už ale snad podvacáté kdosi položí řečnickou otázku „co je tohle za ksindl?“, legrační to být přestává.

Vylíčené hrubiánství nicméně úžasně kontrastuje s velkolepou podívanou, v níž se snoubí hbitá kamera, dynamické akční záběry a místy až ohromující výprava. Zdevastované městečko ležící v sutinách je propracované do nejmenších detailů.

Film má díky nim parametry kinohitu, přestože nemá v zádech hollywoodské studio. Mnoho diváků ho však jistě vyhledá i tak.