RECENZE: Film Léčivé účinky sebeklamu zůstal spíš divadlem

Schmitt hru napsal na tělo svému příteli Alainu Delonovi, který se s ní vrátil v roce 1996 po třicetileté pauze na divadelní prkna a proslavil drama dvou postav po celém světě. U nás ho uvádí například Divadlo J. K. Tyla v Plzni s Martinem Stránským a Janem Maléřem v jediných dvou rolích.

Léčivé účinky sebeklamu jsou první filmovou adaptací hry, k níž autor předlohy poprvé prodal práva. Hlavními hrdiny filmu jsou stejně jako v divadelní hře slavný spisovatel Abel Znorko, který žije odloučen od světa na samotě v luxusním srubu, a muž, který se představí jako novinář Eric Larsen (Ondřej Sokol), jenž přijel se Znorkem udělat rozhovor.

Spisovatel ho považuje za nežádoucího vetřelce, je na něj hodně protivný, ale postupem času spolu přece jen mluví a v jejich dialogu se odkrývá jedno tajemství za druhým. Dochází k neočekávaným zvratům jak ve vzájemné komunikaci obou mužů, tak v odhalování jejich názorů na lásku, sexualitu i život sám.

Zika stál poté, co práva na zfilmování hry složitě vybojoval, před nesnadným úkolem. Převést statickou hru, postavenou na textu a výkonech dvou herců, kteří mluví hlavně o nepřítomné ženě, do filmové podoby. K dispozici měl chytrý text, plný překvapivých zvratů, v němž se střídá drama s humorem. Pozoruhodný střet dvou zcela odlišných charakterů nabízejí dialogy, v nichž se vznešené city mísí s cynismem až krutostí.

Zika správně předpokládal, že dva muži v jedné místnosti jsou pro film málo, a tak přidal další postavy, prostředí, návraty do minulosti. Několikrát vidíme v romantickém mlžném oparu se zjevující onu nepřítomnou ženu Helenu (Vica Kerekes), v roli služky se uplatnila Jitka Čvančarová, jejího partnera si zahrál Petr Vaněk, přibylo i několik dalších malých rolí, zejména v podobě více či méně odhalených dívek.

Bohužel ani to však k filmovému způsobu vyprávění nepomohlo. Začlenění nových postav naopak rozbíjí ucelenost textu, který měl běžet jako na drátkách, protože jedině tak si dialogový film může udržet napětí. Odskoky jinam přitom nejsou ničím jiným než ilustrací dialogů, takže pocitově film natahují a ruší divákovu pozornost, aniž by přinesly něco nového.

Divadelnost projektu se nepodařilo změnit nejspíš i proto, že Zika je hlavně velmi dobrý, oceňovaný fotograf a neubránil se velmi statickým, doslova fotografickým záběrům, které navíc nemají příliš opodstatnění. A onen romantický mlžný opar, v němž se vznáší Kerekes, působí místy až nechtěně parodicky. Naopak humor se jaksi vypařil pravděpodobně v zájmu snahy o spíše festivalové než široce distribuční dílo. Díky tomu se celý film bere příliš vážně, což mu nesluší.

Martin Stránský zná roli Abela Znorka dokonale, hraje ji více než desetiletí. Ani to však nebyla při natáčení jednoznačná výhoda, sice je na plátně uvěřitelný, ale divadelního projevu se nedokázal tak úplně zbavit. A i když jeho výkon filmu vévodí, chvílemi je přece jen poněkud přepjatý. Ondřej Sokol pojal postavu zjevně po svém, ale je vidět, že vedle Stránského s ní není tak sžitý, což opět působí rušivě, protože je zřejmé, že projekt potřeboval výkony naprosto vyvážené.