Článek
Za právě ovdovělým dědečkem míří dcera se třemi potomky, kteří se přirozeně zajímají, kde je jejich nepřítomná babička. Vnoučata se dozvědí, že odešla už napořád, z čehož jsou zarmoucena. O to víc, že jim s oblibou vyprávěla svérázné příběhy. A tak je spolu s dědou začnou doslova tahat z klobouku.
Do sedmdesátiminutové stopáže snímku v česko-slovensko-slovinsko-francouzské koprodukci se pochopitelně nevešlo všech čtrnáct pohádek zařazených do knižní předlohy. Zfilmovaná je zhruba pětina z nich.
Všechny se přitom rozličným způsobem dotýkají tématu smrti, jež je dětem coby cílové skupině nesnadné předat tak, aby je zbytečně netraumatizovalo. Scénář tak přitom činí poměrně subtilně a nenásilně. Taktéž vznikal kolektivně a podepsáni jsou pod ním kromě Pašše i Marek Král, Petr Krajíček, Kaja Balogová, Maja Križniková a Blandine Jetová.
Malí diváci prostřednictvím filmu poznají, že odchod člověka může přijít nenápadně, ale také náhle a krutě, jako je tomu v případě nehod. Násilné smrti a sebevraždě se naštěstí zcela vyhýbá.
Zvláštní scéna ovšem nastává, když si jedna z postav pohádek, jakási indiánská stařenka, doma vystavuje mumii svého zesnulého chotě. Není to strašidelná, ale po goldflamovsku bizarní chvíle.
Mrzoutský stařec se ve filmu Pohádky po babičce dostane na ptačí ostrov.
Odpustit si tvůrci mohli odlišný moment, kdy mrzoutský stařík vyčítá své nebožce ženě před jejím náhrobkem, že na něj za života málo naléhala, aby vyrazili na dovolenou, a že právě kvůli tomu spolu nikdy necestovali. Nepochopitelně to totiž vyznívá tak, že to snad byla manželčina vina.
Pohádky po babičce jsou jinak uctivým zpracováním předlohy, které funguje samo o sobě. Povedl se zejména vizuál. Loutky, které mají věrohodné vzezření a grimasy, dobře zapadají do líbezné atmosféry chaloupky, kouzelné zahrady i třeba exotického ptačího ostrova. Jsou navíc přesně a kvalitně nadabované našimi nejvýznačnějšími herci a herečkami.
