RECENZE: Nahoře nebe, v dolině já – a ztráta dětských iluzí

Minimalistický děj se odehrává v odlehlé vesničce uprostřed slovenských hor, kde se zastavil čas, když byla zavřena místní továrna, kde drtivá většina místních obyvatel pracovala. Zůstalo jich tu málo, živí se všelijak. Někdo prodejem borůvek u silnice, jiný příležitostnými brigádami, v nejhorším dojde i na veřejně prospěšné práce. Ale kdo chce trávit život v oranžové vestě?

Určitě ne matka patnáctiletého Enriqueho, řečeného Eňo. Ta odjíždí pracovat daleko, aby sobě a synovi zajistila lepší život, a za chlapcem, který žije ve vsi s babičkou, zajíždí jen zřídka. Enrique čeká láskyplně na každou její návštěvu, plní úkoly, které mu matka dává, a mezitím s dalšími třemi kluky „babetuje“.

Jízdy na mopedech Babeta jsou jejich hlavní prázdninovou zábavou, často vykoupenou noční krádeží benzínu ze zaparkovaných aut. Kluci si zkrátka dovedou obstarat povyražení, dokonce i dobrodružství třeba výpravou do „mekáče“, která patří k nejkouzelnějším a nejvýmluvnějším zobrazením jejich života.

Jenže Enrique je čím dál častěji konfrontován s pomluvami, že jeho milovaná máma si nevydělává tím nejpočestnějším způsobem, že život, do kterého ho spíše nechce, než nemůže vzít, není z těch obdivuhodných. Na Eňa čeká ztráta iluzí i bolestné probuzení do dospělosti.

Film Nahoře nebe, v dolině já soutěžil na festivalu v japonském Tokiu, v Česku už ho viděli diváci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a Letní filmové školy.

Gramotová kombinuje příběh o nelehkém dospívání, k němuž patří i ztráta dětských iluzí o těch nejbližších se sociální tématikou, a daří se jí to až na některé drobnosti velmi dobře.

Velký podíl na tom má kamera Tomáše Kotase. S Gramotovou si zjevně porozuměli ve vizuální podobě filmu, který má v sobě hořkost i velkou něhu. Kotas díky předchozím dokumentaristickým zkušenostem dokázal s velkým citem spojit nádheru slovenských hor s neutěšeným životem jejich obyvatel a s nejcitlivějším obdobím v životě hlavního hrdiny.

Režisérka vybírala s výjimkou Evy Mores, kterou jsme viděli už ve filmech Světlonoc a Kůň a zkušené Jany Oľhové obsazení mezi neherci, a velmi dlouho je připravovala, aby si zvykli na kameru a přesně pochopili, co od nich žádá.

Příprava se vyplatila, divák nemá důvod mít výhrady k jejich výkonům, naopak jsou mu blízcí, snadno pro ně nachází sympatie a pochopení. A protože jde o patnáctileté kluky, nemůže chybět a nechybí humor, který vyplývá z konkrétních situací zcela přirozeně. Příjemná délka půldruhé hodiny navíc pomáhá tomu, že postavy ani příběh nestačí nudit.