RECENZE: Smutná dohra dodává filmu Raději zešílet v divočině nový rozměr

Remo zaujal už předchozími filmy Richard Müller: Nepoznaný, který získal v kategorii dokumentů Cenu České filmové kritiky a Láska pod kapotou, který byl nominovaný na Českého lva v téže kategorii. Jeho nový film nyní po sérii vyprodaných předpremiér vstupuje do běžné distribuce.

Ve filmu Raději zešílet v divočině rozvíjí Remo jeden z motivů stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka, kteří navštívili osm šumavských samotářů. Remo se ve filmu zaměřil na dva z nich, Františka a Ondřeje Klišíkovy.

Sleduje jejich život obklopený kopřivami a zvířaty v chýši, kterou si dávno vybrali za svůj domov, protože se chtěli vzdálit od většinové společnosti. Ač jsou si fyzicky skoro k nerozeznání podobní, v myslích jsou tato jednovaječná dvojčata tak odlišná, jak jen to jde. Jeden naprostý introvert, druhý plný touhy uletět, uniknout do světa.

Dokážou se pohádat až do krve, ale zároveň jsou velmi laskaví a jeden druhého bratrsky milují. Vedou dlouhé debaty o smrti jako předpokladu života, ale i o jiných tématech, někdy filozofických, jindy velmi přízemních. Handrkují se, že by měli míň chlastat, a kdo může za to, že se to nedaří, ale rum zůstává kamarádem z nejvěrnějších.

„Skutečnými osobnostmi jsou outsideři. Jen ti dokážou odolat tlakům dneška a ukázat nám cestu,“ říká Miro Remo - můžeme s ním souhlasit, nebo taky ne.

Jeho dokument je zejména v první části poutavý, baví portrétem obou vousatých bratrů, je vizuálně velmi podmanivý. Krásy šumavské přírody snímá kamera, o niž se Remo podělil s Dušanem Husárem, tak, aby diváka co nejvíc uchvátila, což jde na Šumavě skoro samo.

Přece jen se ale na celovečerní ploše nedozvídáme nic, co bychom od filmu o samotářích nečekali. Jsou nepochybně bizarní, ale z hlediska děje je film o chlapech, kteří neustále nadávají, hašteří se a zabývají se běžnými vesnickými činnostmi, poněkud chudý.

Nejde o nic víc ani míň než o portrét mužů, kteří ani v šedesátce nedospěli, mají bláznivé nápady stejně jako Remo, který se rozhodl, že vypravěčem příběhu bude kráva, která promlouvá hlasem Jiřího Lábuse, a na pokyn „Dej mi pusu“ člověka pěkně olíže.

Bratři navzdory vulgární mluvě nepostrádají něhu, když třeba za zvuků Smetanovy Mé vlasti, která prochází celým filmem, recitují verše a promlouvají o tom, že „mraky jsou krásné jako svině a vítr líbezný jako bejk“.

Smutnou dohrou filmu bylo a je, že se pouhý jeden den po převzetí Křišťálového globu František utopil v rybníce. O to silněji působí ve filmu jejich debaty o smrti, o tom, který z nich zemře dřív.