RECENZE: Strhující filmařinu Siratu nezničí ani nesmysly

O pár týdnů později Sirat rozvibroval vnitřnosti i divákům na MFF Karlovy Vary, kde byl uveden v sekci Horizonty. Nyní film vstoupil do běžné distribuce.

Stavba obřích reproduktorů pod spalujícím sluncem, které se opírá do marockých skal. Dunivé beaty, které rozvlní a rozpohybují těla. Pot, extatické tance, v nichž někdy stačí jen trhané pohyby. To všechno je rave party. A filmoví diváci jsou od prvních okamžiků vtaženi do její atmosféry, přijímají energii, která nenechává v klidu.

Kamera přitom sleduje čím dál pozorněji muže, který sem zjevně nepatří. Luis, kterého hraje slavný španělský herec Sergi López, chodí spolu s asi desetiletým chlapcem a se psem od člověka k člověku, prodírá se davem a všude ukazuje fotografii dívky, která o sobě už velmi dlouho nedala vědět, a mohla by tu být.

Nikdo ji však nepoznává, rave party ráno navíc ukončí vojáci vyhlášením výjimečného stavu. Pro občany Evropské unie je vytvořen bezpečný koridor, ale Luis s chlapcem a se psem se přidávají k šestičlenné skupině, která míří přes zrádnou poušť na poslední rave party. Ke skupině, s níž nemají pranic společného a která navíc o jejich doprovod vůbec nestojí, se vnutí v naději, že na dalším místě otec dceru a chlapec sestru najdou.

Apokalypsa, která během jejich cesty nastane, je drsná, krutosti postupem času přestávají dávat smysl a ke konci už jsou bohužel i předvídatelné. Film je plný metafor, symbolů, pocit „konce světa na konci světa“ vrcholí poznáním, že každá svoboda je jen iluze a všechno lidské snažení je riskantním tancem v minovém poli.

Laxe diváky ani v nejmenším nešetří, krutost toho, co se spoluautorem Santiagem Fillolem napsali do scénáře, si rozhodně nezadá s krutostí, s níž je to prezentováno. Ta nejdřív šokuje, ale pak už spíše jen leká, protože vše je čím dál očekávanější.

Dojemný otec (v Lopézově vynikajícím podání), dítě a zvíře, to jsou skoro „nečestné“ postupy pro získání sympatií diváků. Ale Laxe přiblíží s nemenší sympatií i zestárlé, někdy fyzicky, jindy psychicky postižené, ale spíše životem unavené nomády.

Jejich představitele našel na skutečné rave party a je až neuvěřitelné, jak je dokázal před kamerou vést a přiblížit osudy jejich postav tak, že chvílemi až mrazí. A neméně mrazí, když kamera nádherně snímá drsnou poušť i okolní krajinu, a hudba nikdy neutichá, jen má podle konkrétních situací různou intenzitu a různě útočí na smysly.

Sirat je originální, výtečně natočený film, ale na otázku, proč tolik krutosti, zná odpověď jen Laxe. V Cannes ji novinářům poskytl: „Život přece je krutý.“