RECENZE: Série Panství Downton má pohledné Velké finále

Na kvalitách i popularitě seriálu i filmů má nepochybně velký podíl právě šestasedmdesátiletý Fellowes, celým jménem Julian Alexander Kitchener-Fellowes, baron Fellowes z West Staffordu, člen britské Sněmovny lordů, konzervativec a dědičný anglický aristokrat, který zná prostředí „nad schody“ i „pod schody“ dokonale.

Panství Downton je díky tomu precizní kronika života příslušníků britské aristokracie a jejích zaměstnanců v prvních desetiletích dvacátého století. A režisér Simon Curtis, který točil už předchozí film, dokázal velmi dobře udržet konzistentní atmosféru díla.

Nelze předpokládat, že by se na nový film vypravil někdo, kdo seriál nebo předchozí filmy nezná. Není tedy třeba se věnovat všem (a že jich je!) postavám a jejich vzájemným vztahům.

Podstatné je, že Panství Downton pokračuje zcela v duchu všeho předchozího, konkrétně proměn, které přináší poválečná doba.

Ať se to majitelům panství, Robertovi a Coře Crawleyovým, jejich dětem, snachám a zeťům líbí nebo ne, musejí novoty přijmout, modernizovat chátrající sídlo i myšlení a vztahy. A přichází čas také na generační výměnu.

Mezi anglickou aristokracií té doby se ale moderní život prosazuje jen velmi těžce. To pocítí zejména Lady Mary, jejíž nástupnictví ve vedení panství je na spadnutí. Ta se po bolestném rozvodu stává ve vyšší společnosti doslova a do písmene vyvrhelem takového kalibru, že je dokonce z jednoho aristokratického domu otevřeně vykázána.

Do toho ještě bratr její matky naletěl velkému podvodníkovi, takže rodina má nemalé potíže s financemi. A do penze se po desítkách let věrné služby chystají odejít hlavní komorník a kuchařka, která s láskou předává velení v kuchyni mladé a ve všech směrech moderní Daisy.

Crawleovi už zažili a přežili od začátku seriálu v roce 2010 mnohé trable a budou si muset poradit i s těmi současnými. Diváci jim v tom budou zase fandit, protože si už dávno postavy a jejich představitele zamilovali.

Hugh Bonneville jako Robert Crawley, Elizabeth McGovernová v roli jeho ženy, Paul Giamatti jako její bratr, Michelle Dockeryová jako Lady Mary, Jim Carter v roli pana Carsona, Leslie Nicolová jako kuchařka a Sophie McShera jako její pomocnice a nástupkyně a další hrají výborně, se svými postavami se dávno sžili a je radost na ně pohledět.

Samozřejmě bude chybět jak členům filmové rodiny, tak divákům babička Violet ve skvostném podání Maggie Smithové (zemřela loni ve věku 89 let), jejíž postoj ke všemu modernímu a zejména sarkastické poznámky byly zdrojem potřebného humoru. Ani ten však v novém filmu nechybí, i když je ho poněkud méně než v minulých filmech.

Ale především zůstává nádherná výprava, kostýmy, účesy - všechno to, co činí dvacátá léta minulého století tak půvabnými, že by se do nich člověk chtěl vrátit, ať mají postavy v seriálu jakékoliv trable.

Dalo se čekat, a přesto je to vada na kráse, že údajné loučení s Panstvím Downton je o něco delší a je v něm o poznání víc sentimentu, než by bylo žádoucí. Navíc jestli Fellowes tvrdí, že je to naposledy, ovšem s dovětkem „nikdy neříkej nikdy pořád platí“, lze očekávat spíše to druhé. V závěrečných scénách je na pokračování filmů nebo seriálu bohatě nakročeno.