RECENZE: Film 13 dní, 13 nocí je oslavou francouzského hrdinství

Pod velením Bidy se v srpnu roku 2021 podařilo evakuovat v posledním letu opouštějícím Kábul zaměstnance i spolupracovníky ambasády, a s nimi téměř tři tisíce zoufalých Afghánců.

Příběh začíná 15. srpna 2021, kdy Tálibán vtrhl do Kábulu, obsadil ho, a americká armáda se stáhla domů.

Jedinou zahraniční misí, kam bylo možné se uchýlit, se vzápětí stala francouzská ambasáda, kde se shromáždili francouzští občané a Afghánci, kteří pracovali v různých funkcích pro francouzskou armádu. Ale také k ní zamířil dav afgánských mužů, žen a dětí, kteří se chtěli dostat ze země.

Akční thriller, který tyto události zpracovává, není jejich popisem, ale dramatickým, zručně natočeným příběhem, který drží diváky takřka v neustálém napětí. A to jak v Moových konfliktech s těmi pracovníky velvyslanectví, kteří se chtěli postarat pouze o Francouze, jak ostatně kázala jejich povinnost, tak později například ve scéně střetu mezi evakuačním konvojem a jednotkou tálibánských hord při cestě na letiště.

Zároveň je oslavou hrdinství Mohameda Bida, dobrého policisty těsně před důchodem, jemuž vlastní morální postoje brání, aby dodržel povinnosti, vyplývající z pozice vedoucího policie velvyslanectví.

Šedesátiletý francouzský herec Roschdy Zem (Ve jménu cti) je natolik zkušený a má tak silné charisma, že mu divák snadno uvěří, když nařídí neochotnému šéfovi bezpečnosti velvyslanectví Martinovi (Christophe Montenez), aby otevřel brány a vpustil dovnitř shromážděné davy bez prověření jejich totožnosti a minulosti.

„Chcete, aby svět viděl, jak Tálibánci postříleli afghánské ženy a děti před vraty francouzské ambasády?“ argumentuje mimo jiné svým kolegům. Ti jeho naléhavým slovům a zřejmě i vlastnímu svědomí nakonec podlehnou, takže akce může začít, a tak trochu s francouzskou pompou oslavit hrdinství všech zúčastněných.

Scénář obsahuje i některá klišé, obvyklá ve filmech, jejichž tvůrci / producenti se obávají, že téma by bez jejich použití nebylo divácky dostatečně atraktivní. Například to, že jedinou (!) francouzsko – afghánskou tlumočnicí, kterou Mo v Kábulu najde, je mladá a půvabná humanitární pracovnice Eva, kterou hraje herečka alžírského původu Lyna Khoudriová, již jsme viděli jako paní Bonacieuxovou ve Třech mušketýrech.

Její matka je do poslední chvíle v ohrožení, a sama Eva navzdory příšernému a doslova citelnému strachu podstoupí s Moem to nejdramatičtější a nejnebezpečnější vyjednávání s Tálibánci o zorganizování evakuačního konvoje. Začíná závod s časem, za pár dní už by bylo na únik příliš pozdě. Všichni se musejí dostat na letiště a uniknout tak nastupujícímu peklu v Kábulu.

Zajímavou postavou je anglicky mluvící novinářka, která se dostane mezi uprchlíky, a chvílemi se zdá, že její počínání nemůže ničemu prospět, a že dohodě s Tálibánem dokonce spíše škodí. Nakonec však i ona je velkou hrdinkou, jejímž prostřednictvím film poukazuje na konflikt mezi francouzským národním zájmem a globálním zájmem veřejným. A Sidse Babett Knudsenová ji hraje s nasazením, díky němuž novinářka ztělesňuje odvahu, když riskuje život, aby pro svět zdokumentovala události a situaci v terénu.

Největší síla filmu nicméně spočívá v Bourboulonově schopnosti vtáhnout diváky do centra evakuace Kábulu, do chaosu a hmatatelného napětí oněch rozhodujících dnů. Tempo je strhující, do jisté míry tu vlastně najdeme energii Tří mušketýrů, jen jsou tentokrát meče nahrazeny střelnými zbraněmi a koně obrovskými letadly.

Ale nepochybně nelze pominout ani fakt, že díky tomuto působivému zobrazení celé události a dnů bezprostředně následujících po obsazení Kábulu, je film zároveň dojemným a nesmírně působivým svědectvím o tom, co prožily tisíce lidí v Afghánistánu, a jak křehký je mír.