RECENZE: Film Co nám zbylo z lásky senzitivně zpřítomňuje nejistotu, panující z odloučení manželů

Režisér film natáčel v průběhu osmi let v blízkosti svého bydliště na východě Islandu se svými rodinnými příslušníky i vlastním psem, který tu dostal jméno Panda. Patří to k jeho způsobu práce.

Pálmason tvoří v úzkém týmu a v místech, jež jsou mu blízká. V průběhu dlouhých časových úseků nechává do natáčení promlouvat rozmary přírody, které zachycuje na 35mm kameru.

U svých filmů zastává pozice nejen režiséra a scenáristy, ale i kameramana a producenta. Jeho tři děti se stávají přirozenou součástí takového procesu. Nejstarší Ída už si zahrála v jeho předchozích dvou filmech, její mladší bratři, dvojčata Þorgils a Grímur, v krátkometrážním Hnízdečku.

Teď se společně potkávají v projektu, který nenese autobiografické stopy, i když se v něm potomci fiktivního páru jmenují stejně jako režisérovy děti. Blízká režisérově povolání i způsobu tvoření je i profese hlavní hrdinky Anny, která se jako umělkyně věnuje metalickému land artu.

Hned na začátku se Anna (Saga Garðarsdóttirová) musí vyrovnat s tím, že přichází o svůj ateliér. Jeřáb, strhávající střechu budovy, se stává jednou z četných vizuálních metafor filmu, v tomto případě pro ztrátu nebo rozpad domova.

Ve vyprávění není naznačeno, proč se Anna a Magnús (Sverrir Guðnason), řečený Maggi, rozešli, pracuje se tu se stavem odluky partnerů, z nichž každý z nich jinak přistupuje k této fázi jejich životů. Anna ji vnímá jako mezistupeň k trvalému konci, její muž spíše jako pauzu.

Je zjevné, že spolu dobře vycházejí, nejen kvůli dětem, ale protože je pojí blízkost, důvěrnost, intimita a přitažlivost, jíž dávají občas průchod, ale tak, aby tím nevytvářeli zmatek v hlavách svých dětí. Ty komentují nastalou situaci i sexualitu svých rodičů s bezprostřední upřímností svých let. V případě bratrů ještě dětských, u Ídy už teenagerských.

Vypomáhají si přitom příklady z dění v kurníku na zahradě, neboť příroda je přirozenou součástí jejich bytí. Její výkyvy se promítají i do Anniny tvorby. Anna přijala po ztrátě ateliéru venkov za svůj nový pracovní prostor, kde nechává působit střídavé počasí na vznik svých pláten o rozměru prostěradla.

Na průlom s prezentací své tvorby čeká, jak to dokresluje scénka se švédským galeristou, kterému ukazuje své dílo, ale on ji místo pozornosti k němu zasype sebestředným monologem o zdravotních výhodách pití vína. Tato pasáž působí humorně, ale zároveň zrcadlí profesní stránku Annina života, vedle role matky starající se o tři děti.

Místo velkých melodramatických gest, tak typických pro filmy o rozchodech, se režisér věnuje úplně obyčejným výjevům z rodinného života. Výletu do hor, výrobě džemu, sledování dokumentu v televizi, otcově basketbalu s dětmi nebo třeba pikniku u vody, který vyústí v jednu z nejkouzelnějších scén filmu, kdy Anna v sukni obkročí Magnúse a jemu se připomene vše to, co ho k ní váže.

Pálmason tyto momenty kontemplativního sepjetí člověka s přírodou dovede podat se senzitivitou blízkou filmům Terrence Malicka, zároveň se ale kromě poetických metafor uchyluje i k těm surrealistickým. A to když má vyjádřit stav mysli poznamenané rozchodem.

Magnúsova oslabená mužská pozice, související s čím dál okrajovější rolí ve výchově jeho dětí i samostatném životě Anny, se promítá do scénky, kdy se snaží zabít agresivního kohouta, který se mu pak v monstrózní podobě zjevuje ve snech.

Podobně strašák na úbočí útesu, který dětem slouží jako terč pro střelbu, se mění v rytíře, s nímž je konfrontován. Symbolické rozostření mezi realitou a fikcí provází i závěr filmu, kdy se Magnús vznáší na moři a čeká, kam ho osud zavane.

S mořem totiž souvisí jeho práce na průmyslovém rybářském trawleru. Ta ho vzdaluje na celé týdny od rodiny a i díky ní se v ní cítí čím dál více jako host než coby její platný člen. Magnús by chtěl svou pozici v ní zpět, ale Anna už se chce posunout dál.

Napětí z toho plynoucí odráží i akademický 4 : 3 formát obrazu a zvuková kulisa, které se stávají součástí režisérova promyšleného audiovizuálního konceptu, jak vyrovnání se s rozpadem vztahu přiblížit. Všední rodinné výjevy se tu mísí s těmi poetickými i surrealistickými do tvaru, v němž jejich vzájemná koexistence nepůsobí rušivě, ale zajímavě.