RECENZE: Dva prokurátoři z období vrcholícího stalinského teroru navozují pocit stahující se smyčky

Režisér Sergej Loznica se pro vznik filmu inspiroval stejnojmennou předlohou fyzika Georgije Děmidova, který strávil čtrnáct let v nejtěžších gulazích, jež označoval za „Osvětim bez pecí“. O svou zkušenost politického vězně se podělil v několika knihách, mimo jiné i v novele Dva prokurátoři, kterou napsal v roce 1969, ale vyjít mohla až o čtyřicet let později.

Loznica, který ve své dokumentární i hrané tvorbě dlouhodobě sleduje paralely mezi totalitními zvěrstvy Sovětského svazu a současným putinovským Ruskem, za posledních třicet let shromáždil poměrně rozsáhlou knihovnu děl vězňů gulagu a nacistických táborů.

Není divu, že ho oslovil i tento námět, kterému dal podobu strohého, úsporně vystavěného vyprávění, v němž snaha prokurátora dobrat se spravedlnosti pro jednoho z vězňů připomíná kafkovský boj s byrokratickou mašinérií.

Čerstvý absolvent právnické fakulty Korněv (Alexandr Kuzněcov), který byl záhy po škole jmenován státním prokurátorem, přijíždí do věznice v Brjansku, kde na samotce sedí politický vězeň Stěpňak, jehož dopis se k němu dostal. Napsaný krví na kousku roztrhaného papíru.

Ukáže se, že ho zná z přednášky ze školy a ve věznici se seznamuje s jeho případem i zdravotním stavem po mučení ze strany příslušníků NKVD. Otřesen tímto poznáním chce své poznatky předat nejvyšší možné autoritě, jíž je pro něj generální prokurátor Vyšinskij. Je si přitom vědom, že tímto postupem obchází nižší stupně soudní soustavy, jimž ale nedůvěřuje.

Jeho idealismus je provázen naivní vírou v autority, jako je Andrej Vyšinskij, který během moskevských procesů posílal jako prokurátor na smrt Stalinovy spolupracovníky. Korněv ale věří v bolševickou revoluci a stalinský teror považuje za selhání zkorumpovaných jedinců, opojených mocí.

V tom tkví jeho největší tragédie. Že se dožaduje dodržování spravedlnosti v systému, postaveném na potlačování práv jednotlivců. Napětí vyprávění pak pramení z rozporu mezi optikou nás jako diváků, kteří díky historickému odstupu víme, kam se události vyvinou, a situací prokurátora, který se ocitá v jejich víru.

Neodvratnost toho, co ho čeká, zesiluje pomalé, plíživé tempo vyprávění, vytvářející pocit postupně se stahující smyčky. Prokurátor postupuje různými vrstvami mašinérie státu a svým jednáním u nich vzbuzuje minimálně nelibost. Hierarchicky přitom stoupá ke složkám pro něj čím dál nebezpečnějším.

Chce přitom jen zodpovědně vykonávat svou práci, ale v této snaze naráží na překážky. Ve filmu je to zvýrazněno tím, že neustále někde čeká. Na přijetí u ředitele věznice, aby mohl vyslechnout vězně, i na generální prokuratuře, aby mohl být vyslyšen on.

Každý úřední krok je natahován na nejvyšší možnou míru. Ve věznici, vlaku nebo na úřadě se přitom potkává s lidmi, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného, ale v jeho očích je spojuje to, že ho chtějí zdržet nebo odradit od jeho poslání.

Vytváří to paranoidní, dusivě svíravou atmosféru, stejně jako klaustrofobní prostředí chodeb věznice a úředních budov, v němž se pohybuje. Pocit stísněnosti a omezenosti prostoru navozuje i zúžený formát obrazu 1,33:1, který jakoby hlavnímu protagonistovi ohraničoval pole jeho působnosti.

Statické záběry kamery Olega Mutua odráží tuhou nehybnost Stalinova režimu, vybledlá paleta barev obrazu jeho beznadějný ráz podtrhuje. Těžké ocelové dveře nás na začátku pozvou za bránu věznice a na konci se otevírají podruhé, není asi těžké odhadnout pro koho.

Odpověď na otázku, jak dopadne jedinec, který se postaví státnímu aparátu v totalitním režimu, je více než výmluvná. Sergej Loznica jeho střetu s mocí dodává kafkovsky absurdní rysy i naléhavou tíživost, umocněnou soustředěným výkonem hlavního představitele.