RECENZE: Duchoň ukazuje, jak se přežívalo v normalizačním showbyznysu

Karol Duchoň (Vladislav Plevčík) husákovskou normalizací proplouval s výrazem prosťáčka, který si nepřipouští žádná morální dilemata spojená s tím, že on může a jiní ne.

Zmíní, že je rád, že nedopadl jako Marta Kubišová, zvažuje krátce i emigraci, ale jinak jde o člověka, jenž události, které se dějí v jeho životě, přijímá tak, jak přicházejí.

Výmluvná je v tomto ohledu scéna na večírku po zisku Zlaté Bratislavské lyry za interpretaci angažované písně Zem pamätá v roce 1974. Duchoň má rozhovor se skladatelem (Vladimír Javorský), který mu říká, že v jeho postavení by si mohl už víc vybírat, a on mu na to odvětí, že zpívá to, co mu jiní napíšou.

Podobně přistupuje i k tomu, když je komunistickým funkcionářem (Adrian Jastraban), s nímž se zná, vyzván, aby za slovenské umělce promluvil v Divadle hudby na tzv. Antichartě.

Za stolem na pódiu sedí Gott se Štaidlem a on pronáší text, který mu někdo napsal, o tom, že může svobodně tvořit.

Text Charty 77 ani okolnosti jejího vzniku nezná a moc se po nich ani nepídí. Vystoupení na Antichartě bere jako úlitbu režimu za to, že mu umožňuje vystupovat v zahraničí. Duchoň nebyl členem komunistické strany a jeho konflikty s mocí byly spíš mimoděčné.

Jako když vykládal politické vtipy v prostředí komunistických činovníků, prostě proto, že mu přišly vtipné.

Případně když si v zahraničním tisku postěžoval, jaké výhody oproti němu mají papaláši, kteří ho doprovázejí na zahraničních zájezdech. Ani v jednom případě nešlo o cílený nebo promyšlený útok na režim, spíš o rozjívené hospodské tlachání v nevhodném prostředí.

Duchoň, alespoň tak, jak ho film vykresluje, je člověk apolitický, který by nejradši posluchače oblažoval svými milostnými písněmi. Nad důsledky svého konání se moc nezamýšlí, a to ani v soukromém životě, čímž trpí vztah s jeho manželkou Elenou (Anna Jakab Rakovská). Peníze, které vydělá, rozpouští v alkoholu a hazardu a žije tak trochu ze dne na den.

V tom se liší od mnohem profesionálnějšího Karla Gotta, s nímž chce nazpívat duet. Zdá se ale, že Zlatý slavík tuto přislíbenou spolupráci při jejich setkáních spíše odkládá. Oba dva, i když každý jinak, jsou, řečeno Kunderovými slovy, „idioti hudby“, což ještě zvýrazňuje karikaturní přehrávání Vojtěcha Kotka napodobující Mistrovo veřejné vystupování.

Duchoň je plochou postavou, mužem bez vlastností, nezabývajícím se moc věcmi, které ho přesahují. Chce zpívat, jezdit v mercedesu, rád se baví a užívá si slávu, čímž trpí jeho rodina s malou dcerou, ale co víc se o něm dozvíme?

Scenáristům Jiřímu Havelkovi a Róbertu Mankoveckému, kteří stojí i za divadelní hrou o něm z roku 2019 Zem pamätá, se nepodařilo najít klíč k jeho osobnosti. Film se Duchoňovi nedostává pod kůži, k jeho nitru a motivacím jeho jednání, což dost ztěžuje divákovo ztotožnění se s jeho osudem.

Možná je to ale záměr, díky němuž má biografický snímek o něm vyznívat jako přiblížení normalizační prázdnoty a umělcova přežívání v ní. Vespod vládne bezčasí a na povrchu se odehrávají nablýskané estrády, které to mají zakrýt.

Zkušený televizní a filmový režisér Peter Bebjak umí dobovou atmosféru 70. a 80. let velmi dobře zachytit, stejně jako charakter vystoupení na různých ročnících Bratislavské lyry nebo při zahraničních zájezdech do Japonska, Francie, Kuby či Sovětského svazu.

Bebjak spolu s kameramanem Martinem Žiaranem klíčové momenty zpěvákovy hudební kariéry a potažmo i jeho osobního života proměňují pomocí dynamického střihu, výrazné výpravné složky a řešení kompozice scény i záběru v jednu velkou estrádu, kopírující charakter těch normalizačních.

Vše vrcholí závěrečným číslem na píseň Mám ťa rád, kdy dochází k emotivnímu prolnutí minulosti a současnosti. Tanečníci z normalizačních estrád se v choreograficky zdařilé scéně prolínají s těmi současnými a nad nimi ční výjimečnost Duchoňova hlasu a síly jeho písní, které ve zremixované podobě a už bez politického nánosu promlouvají i k dnešní generaci.

Audiovizuální stránka, poučená na filmech Baze Luhrmanna nebo hudebních biografiích jako Rocketman, tak jednoznačně získává navrch nad tou obsahovou, přibližující zpěvákovy běsy. Dětství s despotickým otcem, alkohol jako náplast na trému při vystoupeních, karban, cirhóza jater.

Vyprávění začíná natáčením silvestrovského pořadu v roce 1984, tedy necelý rok před zpěvákovou smrtí. Od unaveného a mnohem odulejšího Duchoně se ve flashbacích dostáváme postupně k tomu mladému na začátku kariéry na konci šedesátých let.

Vidíme, jak se kluk z maloměsta dostal až k vystoupení ve francouzském Cannes, kde ho za jeho výkon poplácával po zádech George Harrison z Beatles.

Vedle profesní kariéry, stylizované do repliky tehdejších televizních vystoupení, sledujeme i zákruty jeho osobního života, poznamenaného alkoholovou závislostí. Vladislav Plevčík v hlavní roli je stejně uvěřitelný jako energický mladík se širokým úsměvem i jako vysílená hvězda, která se musí vyrovnat s nástupem nové generace zpěváků v osmdesátých letech.

Škoda jen, že nám tvůrci nenabízejí hlubší vhled do jeho osobnosti a jejího chápání okolní reality. Mohla z toho být silná výpověď o přežívání slavného zpěváka v normalizačním bezčasí. Takto zůstalo u náznaku tohoto tématu, zabaleného do přitažlivé formální podoby.