RECENZE: Ďábel řádí. Tak na co, páni exorcisté, pořád čekáte

Schmidtovou, jež se ve skutečnosti jmenovala Anna Ecklundová, považovala katolická církev za ďáblem posedlou ženu a exorcismus na ní provedla hned několikrát. Ačkoli ji Rituál vykresluje jako mladou dívku okolo dvacítky, v roce 1928, kdy proces v průběhu tří týdnů podstoupila podruhé, bylo Emmě čtyřicet šest let.

Údajnou posedlost, kterou skeptici považují za známky duševního onemocnění, projevovala odporem k náboženským proprietám, mluvou v cizích jazycích, které nemohla umět, a agresivními výpady během mší. Svědci také popsali, že se vznášela a dávila prazvláštní tekutiny.

Za oceánem se její kauza stala známou ještě před mnohem slavnějším případem čtrnáctiletého chlapce s krycím jménem Roland Doe z konce čtyřicátých let. Ten inspiroval knihu Vymítač ďábla od Williama Petera Blattyho i stejnojmennou filmovou adaptaci z roku 1973 v režii Williama Friedkina, jež svými kvalitami zůstává nepřekonanou.

Není divu, že se Midell se spoluautorem scénáře Enrikem Natalem s lákavou předlohou v rukávu zkusili tuto laťku pokořit. A získali pro to opravdové herecké eso, na poli hororu navíc zcela neokoukané. Byť má Pacino image charismatického padoucha, do žánru strachu se teď, na sklonku kariéry, vrhl poprvé.

Ztvárnil skutečného kněze Theophila, který má lehce komický, nevěrohodný přízvuk a velkou snahu zbavit Emmu (Abigail Cowenová) letitého utrpení. Pro exorcismus přesvědčí fiktivního mladšího kolegu Josepha v podání Dana Stevense, který je stále na pochybách, zda by jí neměl pomoct spíše lékař.

Pacino se Stevensem jsou ve svých hereckých výkonech nevýrazní a představují jen chaotické duo vymítačského veterána a bažanta. Ve filmu provedou snad sedm rituálů, které pokaždé nesmyslně přerušují v půlce, aniž by se do té chvíle odehrálo cokoli pamětihodného.

Snad aby diváci nezapomněli, že scénář vychází z reálných událostí, snímek stylově připomíná dokudrama. Nájezdy neklidné kamery na protagonisty zřejmě mají působit atraktivně, přesto vypadají jako laciná napodobenina podžánru found footage, tedy rádoby nalezených videozáznamů. Fádní doprovodné melodie zase evokují hudbu z přírodovědných dokumentů.

Povedené satanské horory většinou trpělivě stupňují míru posedlosti ďáblem a antihrdinku, kterou je obvykle žena, nechávají zajít do extrémů. Ta zpravidla trousí nemyslitelně vulgární nadávky nebo třeba masturbuje s krucifixem.

Rituál je v tomto ohledu naneštěstí velmi slabý čaj. Žádná poutavá krajnost se nekoná a na to jediné zajímavé si diváci musejí počkat až do závěru, kdy už nejspíš leckdo z nich usnul nudou. Smutným faktem je, že daleko zábavnější, a především odvážnější jsou oproti němu horory typu právě Vymítače ďábla staré více než půlstoletí, na něž tehdy svět ještě nebyl připraven.