RECENZE: Cizí jazyk je sonda do dospívání v západním světě

Hledání místa jednotlivce ve světě i vyrovnávání se s minulostí vlastní země, hledání identity včetně té sexuální, to jsou nejdůležitější, ale nikoliv jediná témata filmu, jehož hrdinkami jsou dvě středoškolačky.

Sedmnáctiletá Fanny, plachá, málomluvná a na pohled ještě velmi dětská přijíždí z francouzského Štrasburku do německého Lipska, aby se seznámila se stejně starou dcerou matčiny dávné známé Lenou, naučila se německy a také na čas změnila prostředí.

Po počátečních rozpacích na obou stranách k sobě obě dívky nacházejí cestu, k čemuž napomůže i to, že mnohem nejistější Fanny vypráví Leně o svém životě dost divoké věci, kterým nová kamarádka uvěří a chce jí pomoci.

Když ale přijede ona na oplátku do Štrasburku a chce navázat na to, co jí Fanny vyprávěla, ukáže se, že to nebude tak snadné, a kamarádství, možná první láska, se otřese ve vratkých, ale o to silněji prožívaných a prociťovaných základech.

Claire Burgerová zaujala mezinárodní pozornost už jako spoluautorka filmu Party Girl, který byl oceněn Zlatou kamerou za nejlepší debut ve francouzském Cannes v roce 2017. Dobře přijatý byl i její první samostatný film Tohle je láska (2018), jenž se zabýval rodinnou krizí a získal cenu za režii v sekci Giornate degli Autori na MFF v italských Benátkách.

A rodinné vztahy i krize jsou také tématem Cizího jazyka. Autorka se ale nesoustředí na ryze osobní hledání a pochybnosti, ale dává život středoškolaček i do společenského kontextu, její postavy rozhodně nežijí ve vzduchoprázdnu.

Fanny v Německu pocítí předsudky vůči arabskému původu svého otce, a když je vystavena „ostalgickým“ řečem Lenina dědečka, vlastně jim ani pořádně nerozumí.

Leny je zase ve Francii vrstevníky konfrontována s nacistickou minulostí svého národa. A navzdory tomu, že učitel studenty za jejich řeči tvrdě napomene a žádá vůči Leně omluvu, ta ji odmítne s tím, že i její generace musí nést důsledky toho, co předchozí způsobily.

Toto její vystoupení patří k nejsilnějším momentům filmu a charakterizuje Lenu jako dívku, která už ví, co by chtěla, ale ještě neví, jak na to. To Fanny ještě o své budoucnosti neví nic, a tak si leccos vymyslí – ne aby cíleně lhala, ale aby upoutala pozornost.

Milostné sblížení obou děvčat sice padá na vrub „folkloru“, v němž se heterosexualita stává skoro sprostým slovem, nicméně v dané chvíli svou logiku má.

Velmi dobře vykresleny jsou i rodinné, zdaleka ne uspořádané poměry obou dívek. Lenina matka se těžce, s pomocí alkoholu, snaží vyrovnat s partnerovým odchodem a ani ve francouzské rodině není vše takové, jak se na povrchu jeví. Nicméně navzdory těžkostem divák cítí lásku rodičů k dětem a naopak.

Škoda že Burgerová otevřela tolik témat, že se nemůže dostat do větší hloubky. Kudy se bude život obou dívek po skončení filmu ubírat, naznačuje v případě Leny její účastí na extrémní klimatologické demonstraci, u nezralé Fanny to ponechává zcela otevřené.

Vynikající jsou obě mladé herečky Lilith Grasmugová (Fanny) a debutující Josefa Heinsiusová (Lena), které se do svých postav vžily velmi přirozeně a přesvědčivě. Také Chiara Mastroianniová a Nina Hossová jako francouzská a německá matka podávají velmi silné výkony, možná by bývalo stálo za to věnovat více pozornosti jim než tolika tématům.