RECENZE: Akční série John Wick chytá s novou antihrdinkou druhý dech

Scenárista Shay Hatten příběh Baleríny časově zasadil mezi třetí a čtvrtou část Johna Wicka. Tehdy se titulní antihrdina začíná připravovat na odvetu vůči Nejvyšší radě, vládnoucí autoritě ve světě nájemných zabijáků, o níž nicméně doprovodný snímek vůbec nepojednává.

Diváky seznamuje se zbrusu novou vůdčí postavou Eve Macarrovou, kterou ztvárnila Ana de Armasová. Ta si před třemi lety zahrála Marilyn Monroe v Blondýnce.

Ačkoli toto životopisné drama v režii Andrewa Dominika rozdělilo diváky na ty, kteří jej vychvalují, a ty, kteří v něm naopak spatřují další vykořisťování tragiky hollywoodské divy, hlavní herečce nešly upřít přirozeně zachycené emocionální proměny. Chvílemi byla naivní a křehká, v jiných momentech zase prudká a průbojná.

Víceméně jen druhou polohu ukazuje v Baleríně poté, co Eve v dětství (mladší verzi ztělesnila Victoria Comteová) prožila trauma z náhlé ztráty rodiče. Otcovu smrt, jejíž pachatel pro ni zůstává neznámý, hodlá už coby dospělá aspirující baletka pomstít.

Právě přetrvávající bolest a vztek, nikoli pouhý zármutek, jsou pro ni motorem k souběžné dráze vražedkyně. Na té si odbývá povinné zakázky, zároveň soustavně pátrá po člověku, který jí před drahnou dobou poznamenal budoucí život.

Franšíza John Wick doposud stála zejména na znamenitě provedených násilných sekvencích. De Armasová, jejíž hrdinka se po vzoru svých mentorů drží hesla „bojuj jako holka“, v tomto ohledu za předchůdcem rozhodně nezaostává.

Fyzicky náročných scén má ve filmu víc, než by bylo zdrávo, všemi ale protancuje zběsile a současně elegantně. Tvůrci jí k autenticky vyobrazeným zápasům poskytují různé zbraně, jaké se zrovna hodí.

De Armasová tak protivníky klidně mlátí kuchyňskou pánví i jídelním talířem, přičemž to nepůsobí nemístně nebo snad rozpačitě. Poradí si však také s puškou či plamenometem.

Předěly mezi akčními záběry vyplňují tu chytřejší, tu silně předvídatelné slovní přestřelky. Hatten se občas snaží o filozofický přesah promluv, do nichž poněkud nadbytečně vplétá motivy z bible nebo slovanské mytologie. Přesto naštěstí nikdy netrvají moc dlouho na to, aby začaly být vyloženě na obtíž.

Vydařila se vizuální stránka, opřená zvláště o noční výjevy ze středoevropských měst. V Baleríně si zahrálo Národní divadlo v Praze, tamní náplavka nebo třeba malebný rakouský Hallstatt. Přechody mezi nimi povětšinou nejsou díky poctivé kameramanské i střihačské práci rušivé a jednotlivé lokace si vzájemně nepřekáží.

Balerína prokazuje Johnu Wickovi dobrou službu. Funguje totiž paralelně vedle něj, přitom otevírá vlastní zajímavý svět. Jak navíc naznačuje v závěru, ne naposledy.