RECENZE: Wes Anderson se ve Fénickém spiknutí příliš opakuje

Nejde o to, že by Anderson natočil špatný film. Jeho pečlivě komponované záběry, symetrie, pastelové barvy a pečlivě navržené kulisy, preciznost i sbírka výstředních postav, které se s neuvěřitelnou lehkostí vynořují a zase mizí, to vše zůstává. Jenže už se to trochu moc opakuje, což by nevadilo, kdyby se to vedle osobitého filmařského stylu netýkalo i témat.

Opět je tu rodinná terapie, sbližování otce s odcizeným potomkem, bezohledný kapitalismus, smíření. Hlavní hrdina Zsa-Zsu Korda v podání skvělého Benicia del Tora je bezohledný průmyslník a obchodník, kromě jiného i se zbraněmi. Je nechutně bohatý, z morálního hlediska přinejmenším kontroverzní a po jeho penězích prahne každý.

Když tento oligarcha a miliardář po několika pokusech o atentát přežije ještě fatálně vypadající pád letadla, uvědomí si, že by neměl podlehnout pocitu vlastní nesmrtelnosti, ale myslet na to, co se nakonec může stát.

Důsledkem jeho úvah je snaha o nápravu vztahu s dcerou Liesl. Ta už před léty vstoupila do kláštera a jako jeho morální protipól se o světské statky ani o něj sebeméně nezajímá, hodně dlouho už s ním vůbec nepromluvila.

A tak, ač má potomků celou řádku, rozhodne se, že ji ustanoví svou univerzální dědičkou. Ať si o tom ona myslí cokoliv, na takové věci se Korda neptá. Nakonec přiměje dívku k tomu, aby se s ním vydala na bláznivě nebezpečnou dobrodružnou výpravu po příbuzných, která má jednak být vyvrcholením Kordovy podnikatelské kariéry, jednak přinést odpověď na otázku „Kdo se mě to, sakra, pořád snaží zabít?“

Liesl hraje dcera Kate Winsletové Mia Threapletonová, a je výborná. Ne nepodobná své matce je Del Torovi rovnocennou partnerkou, čistota její kulaté tváře z plátna přímo čiší a v Cannes se mluvilo i psalo o tom, že jde o její průlomovou roli. V dalších rolích slibuje plakát i titulky takové hvězdy jako Scarlett Johanssonovou, Toma Hankse, Willema Dafoea, Charlotte Gainsbourgovou, Benedicta Cumberbatche a řadu dalších, ale mají vesměs maličké role, což u Andersona není neobvyklé.

Fénické spiknutí má kromě pozitiv v podobě vizuální koncepce zase o něco víc problematičností, k nimž patří obrovská ukecanost v již málo zajímavých, tematicky se opakujících příbězích. Anderson by potřeboval scenáristu, který by si rozuměl s jeho filmařinou, ale dodal jí poutavější a svěží texty.