Článek
Světu připadá, že podstatné jsou velké události, zpravidla dění ve vysoké politice. Přitom nejvíce záleží na našich vztazích: s příbuznými, sourozenci, potomky, k přírodě a sousedství. Tak smýšlí islandský režisér, scenárista a kameraman Hlynur Pálmason, který se českým divákům představil už zamlženým snímkem Bílý bílý den nebo spirituálním počinem Zapomenutá země, zasazeným do konce 19. století.
Tentokrát ale toužil odvyprávět příběh ze současnosti a natočit ho čistě se svým okolím, na místech, která dobře zná, aniž by je jakkoli upravoval, nebo dokonce stavěl nová. Co nám zbylo z lásky, jež do široké distribuce vstoupí 14. května, je tak jeho doposud nejosobnějším projektem, a to nejen proto, že do něj obsadil své tři děti.
„Film jsem napsal pro lidi ze svého okolí. Čerpal jsem inspiraci z jejich různorodé energie, kterou jsem vnesl do výsledného díla. A do natáčení jsem je i zapojil. Přátelím se například s jedním svérázným muzikantem a fotografem, jehož jsem oslovil na drobnou roli, a on souhlasil,“ sdělil tvůrce Novinkám.
Pro Pálmasona je příznačné i to, že pracuje s velmi skromnou skupinou spolupracovníků rozličných národností. „Dalo by se říct, že děláme takové podomácku vyrobené filmy,“ upřesnil.
Připustil, že fakta nebo zápletky v jeho tvorbě nehrají přílišnou roli. Svým zatím posledním filmem, který vedle realistické obsahuje i lehce magickou, expresivní rovinu, se snaží zejména předávat emoce.
„S týmem jsme se pokusili najít tu správnou rovnováhu mezi cynismem a sentimentalitou. Prožitek by měl plynout podobně jako při poslechu hudební kompozice,“ zdůraznil.
Ke každé scéně přistupoval odlišně. U některých se striktně držel scénáře. V opačném případě zachycoval spontánnost herců, jejich přirozené reakce, což aplikoval většinou na své ratolesti. „Tím, že mé děti spolu logicky běžně komunikují, jsou jejich konverzace na plátně dost autentické,“ dodal.
Malá lidská dramata obemyká melancholická krajina ostrova ledu a ohně. Do tvůrce snímku, tamějšího rodáka, se silně vepsala, což si uvědomuje až v posledních letech.
„Když v takovém prostředí vyrůstáte a vídáte ho každý den, tolik si na něj zvyknete, že ho pak vlastně ani nevnímáte. Je to jako s milostnými vztahy. Teprve když o partnera přijdete, zjistíte, co všechno pro vás znamenal a jak bolestná je jeho ztráta. Poté, co jsem dvanáct let žil v Dánsku, mě Island vtáhnul zpátky,“ podotkl.
Pálmason je podle svých slov zřejmě jediným islandským filmařem, který bydlí mimo město. Pobyt venku si užívá a zároveň ho využívá pro svou práci. „Na otevřenosti a rozlehlosti tamní krajiny je cosi zvláštního. Cítíte se malincí, pokoření její velikostí. Je to docela dobrý pocit,“ uzavřel.
