Hlavní obsah

Hrdinka unikátního dokumentu Amira Alhariri: V Česku jsem hidžáb nikdy sundat nemusela

Syřanka Amira Alhariri přijela do Prahy s početnou rodinou kvůli léčbě vážně nemocného syna. Přivezli si k nám svou víru i vzpomínky na vlast, již ničil režim Bašára Asada. „Před válkou jsme žili spokojeně v rodném domě mého manžela tak, jak je to u nás zvykem,“ říká pro Novinky žena, která se před více než deseti lety nebála do soukromí vpustit kameru a režisérku Markétu Ekrt Válkovou. Dokument Amiřiny děti je od 19. února v kinech.

Trailer Amiřiny dětiVideo: Negativ

Článek

Jak velká byla vaše široká rodina a čím jste se živili?

Já sama mám devět sourozenců, manžel šest. Všichni žili nedaleko a pravidelně jsme se vídali. Hlavní kontakt měly moje děti s matkou mého manžela. Tahle babička byla jejich dětství. Manžel je obchodník a v našem městě měl dva obchody s potravinami a lahůdkami.

Dokument zachycuje události, které vás donutily z domova odejít. Jak dlouho jste následně byli v uprchlickém táboře?

V táboře jsme strávili čtyři měsíce. Brzy jsme si společně s příbuznými našli bydlení mimo něj. Tábor vypadal hrozivě. Žádné soukromí. Mnoho různých lidí namačkaných na sobě. Toaletu jsem vůbec nemohla používat, protože plno lidí bylo nemocných, já se bála, že se má rodina nakazí. Museli jsme si vyrobit vlastní záchod. K jídlu rozdávali jenom konzervy. Škola, kam moje děti měly chodit, byla velmi vzdálená, nešlo přejít celý tábor každý den.

Do Česka jste se vydali v rámci zdravotní pomoci. Co jste o něm věděli?

O České republice jsme nevěděli vůbec nic. V našich zprávách o ní nebylo mnoho informací. Poté, co nám byl nabídnut azyl, jsme si o ní hodně našli na internetu.

Vaše děti záhy nastoupily do českých škol. Jak jste je pro ně vybrali?

Školy pro naše děti nám byly nabídnuty předem. Záleželo spíše na nich, kdo si vezme tu zodpovědnost přijmout uprchlíky z arabské země. Nezapomínejme, že se psal rok 2015 a hysterie z uprchlické krize byla přímo hmatatelná.

Kolik z nich po základní škole pokračuje ve studiích?

Všechny naše větší děti nastoupily postupně na střední a odborné školy. Synové školu bohužel nedokončili. V současné době jen dcera Zaina studuje na Evangelické akademii pedagogické lyceum.

Mluvíte doma stále arabsky? Anebo už se tam vloudila i čeština?

Já a manžel s dětmi mluvíme arabsky. Chci dětem rodný jazyk takto předávat. Občas si ale menší děti mezi sebou hrají v češtině.

Vietnamské děti mluví o sobě jako o banánových dětech (uvnitř bílé, navenek žluté). Vnímáte něco podobného u svých dětí?

Nevím, co to přesně znamená. Moje děti mají kolem sebe svět rodiny a pak ten s kamarády a ve škole. Myslím, že se jim to hezky doplňuje.

Jak se vám žije ve společnosti, která je nejateističtější na světě?

Žije se nám dobře. Naši víru nám nikdo nevyčítá a nezdvořáků, kteří mají řeči na ulici, už jsem se naučila nebát. Můžu ale mluvit jen za sebe a svou rodinu. Žijeme v místě, kde jsou sousedé vzdělaní a dobří. Znám hodně Arabů, kteří mají potíže. Hodně záleží na tom, v jakém místě v České republice se žije a mezi jakými lidmi.

A ptají se vás Češi vůbec na islám?

Ano, ptají se a mají zájem dozvědět se o víře a o Sýrii. Jsou to lidé, se kterými mám bližší vztah.

Běžně chodíte v hidžábu. Už jste zažila u nás situaci, že jste ho musela sundat?

Těsně po příjezdu jsem měla strach ho nosit. Měla jsem obavu, že ohrozím celou rodinu. Byla zima, a tak jsem nosila čepici, aby hidžáb nikdo neviděl. To trvalo ale jen krátce. Teď už žádnou obavu nemám. Sundat jsem ho nikdy nemusela.

Máte nějaké problémy s většinovou společností, co se týče víry?

Nevím, jak je otázka myšlená. Kromě hloupých poznámek na ulici a pár nešťastných řečí spolužáků mých dětí žádný problém nemáme.

Změnilo se to nějak v souvislosti s událostmi v Gaze?

Nevšimla jsem si toho.

Asadův režim padl před více než rokem. V dokumentu zaznělo, že jste se rozhodli u nás zůstat. Je to definitivní?

Nic není definitivní a my už se naštěstí do Sýrie můžeme vracet. Moje nejstarší děti chtějí žít v Čechách. Já s manželem bych se jednou domů ráda vrátila natrvalo, ale zatím jsou to jen plány. Situace to zatím neumožňuje… Po pádu režimu Bašára Asada se jinak mnoho členů naší rodiny do Sýrie vrátilo. Domovy mám v srdci nyní dva a myslím, že to tak zůstane napořád.

Režisérka Amiřiných dětí Markéta Ekrt Válková o filmu

  • Naším počátečním společným cílem s Amirou bylo vyprávět příběh uprchlíků, kteří jsou uprostřed nenávistně naladěných Čech schopni žít. A dokážou svému okolí, že islám neznamená terorismus a že jsme si podobnější, než si myslíme. To se naprosto potvrdilo. Amira je dobrá sousedka, kamarádka, spolupracovnice, obyvatelka Prahy. Její děti jsou dobře vychovány. Začlenily se bez problémů do naší společnosti. Že to ovšem není jednoduché a nese to mnohé další otazníky, je fakt, a i to ve filmu tematizujeme. V průběhu let pak přibývala další témata, která přirozeně život přináší.
  • My všichni, co jsme na filmu pracovali, jsme zažili otevřenou a důležitou jízdu. A tu přejeme i divákům. Dějiny lidstva jsou dějinami přesunů a adaptací. Téma uprchlictví je jedno z univerzálních příběhů, platných pro ty, co zůstávají, i pro ty, co museli v životě někam utíkat. V roce 2015 mělo toto téma zrovna podobu uprchlíků z válkou sužované Sýrie. Každý člověk si tehdy kladl otázku, ve kterém táboře stojí. Zda v tom vládním, který uprchlíky šmahem ignoroval, nebo v tom druhém. A když pak naživo potkáte rodinu s pěti roztomilými dětmi ve věku těch vašich, otázka je zodpovězena.
Související témata:
Markéta Ekrt Válková
Film Amiřiny děti

Výběr článků

Načítám