Hnus s vraždící Catherine Deneuve otevřel Polanského bytovou trilogii

Hnus je režisérův teprve druhý celovečerní snímek po debutovém Noži ve vodě, který ještě vznikal v Polsku. Psychologický horor, který vstoupil do kin 10. června 1965, tvůrce směle natočil v Londýně, v jazyce, jemuž příliš nerozuměl on ani jeho hlavní herečka.

Zahájil jím svou nepsanou bytovou trilogii. V těchto Polanského filmech se totiž veškeré zlo odehrává v domáckém prostředí, jež by mělo být ze své podstaty důvěrné a bezpečné.

Na Hnus tematicky navázal roku 1968 snímkem Rosemary má děťátko, v němž titulní hrdinku ohrožují dotěrní sousedé, kteří jsou zároveň utajení satanisté. Osm let nato pak uvedl thriller Nájemník, v němž se protagonista stěhuje do bytu, jehož předešlý obyvatel spáchal sebevraždu.

Plachá Belgičanka Carol, hlavní postava filmu Hnus v podání Deneuve, pracuje jako manikérka. Byt v anglické metropoli sdílí se svou starší sestrou, extrovertní a průbojnou Helen, kterou ztvárnila francouzsko-britská herečka Yvonne Furneauxová.

Zatímco Helen si dosyta užívá života se ženatým mužem, stydlivé Carol činí potíže každodenní záležitosti, natož navazování mezilidských vztahů. Zdá se, že nemá jedinou kamarádku, na pracovišti promluví, jen když je to nezbytně nutné.

Helen s milencem záhy odjíždí na zahraniční dovolenou a Carol se ocitá sama doma. Myšlenky, s jejichž scestností ji nyní nekonfrontuje sourozenec, se nenápadně přelévají v bludné představy.

V bytě vídá stíny a slyší podivné zvuky. Každý, koho potká, je a priori nepřítel, který jí chce ublížit. Carol i za krátkou dobu Heleniny nepřítomnosti propadá šílenství, jež ji přiměje k brutálním činům.

Deneuve coby Carol není první filmovou vražedkyní. Už o deset let dříve se k zabití ničemného muže společně odhodlaly dvě femme fatale ve snímku Ďábelské ženy režiséra Henriho-Georgese Clouzota. Kamera však v Hnusu zůstává po celou dobu s hrdinkou, díky čemuž se divák může hluboce napojit na ženskou psýché a vnímat její pokřivenou realitu.

Co u Carol způsobilo její neurotické stavy a zhroucení po odchodu sestry? Podle hypotézy popsané v knize Post-Theory: Reconstructing Film Studies z pera Davida Bordwella a Noëla Carrolla mohla být v dětství sexuálně zneužívaná, což by vysvětlovalo její silnou averzi vůči mužům.

Polanski v krátkém dokumentu A British Horror Film z roku 2003 nicméně prozradil inspirační zdroj. Ke scénáři, na němž spolupracoval s francouzským kolegou Gérardem Brachem, jej podnítila společná známá z Paříže, jež trpěla schizofrenií.

Věhlasná filmová studia včetně Paramountu Hnus odmítla. Polsko-americký producent Gene Gutowski nakonec přesvědčil společnost Compton Films, která měla v portfoliu převážně pornografii. Exteriéry vznikaly v londýnské čtvrti South Kensington, Carolin a Helenin byt potom vyrostl ve Twickenham Film Studios.

Nevelký rozpočet 65 tisíc liber (dnes asi 1,6 milionu liber, v přepočtu více než 47 milionů korun) Polanski přestřelil zhruba o polovinu kvůli svému perfekcionismu. Jednoduchý záběr, který zachycoval pohyb Caroliny ruky, chtěl opakovat i sedmadvacetkrát.

Michael Klinger z Compton Films v Polanského knižní biografii od Christophera Sandforda vzpomíná i na to, že režisér příliš nevycházel s Furneauxovou. Když Polanského konfrontoval s jeho nevhodným chováním vůči ní, odpověděl mu: „Vím, že je milá holka. Je ale milá až moc. Má hrát mrchu. A já ji každý den do té potvory musím vpravit.“

Skromný, ale ambiciózní film Hnus získal na patnáctém ročníku německého festivalu Berlinale velkou cenu poroty, Stříbrného medvěda. Představuje milník nejen v Polanského kariéře před jeho průlomem v Hollywoodu, ale i v dějinách psychologického hororu.