Článek
Zóny nazvané A, B a C se liší cenou a umístěním v sále. Jak asi každý uhádne, nejlevnější místa jsou ta, jimž se při nákupu lístků většinou sebezáchovně vyhýbáme, čili v předních řadách, na nichž vás záhy začne pekelně bolet za krkem. Tato céčka ovšem lákají na slevu ve výši sto dvaceti korun. No, nekupte to.
V případě béček, která se nacházejí v prostředních uličkách, je to se snížením ceny už slabší, spadne o čtyřicet korun. Vstupenky za áčka, nejdražší sedačky v horních, respektive zadních dvou řadách, potom zůstávají beze změny.
Mimochodem zóny jsou nastaveny pouze vertikálně, nikoli horizontálně. Cena se tudíž nemění podle toho, jestli zvolíte sedačky uprostřed sálu, nebo po stranách či na kraji, což je asi jako jediné potěšující zpráva.
Novou cenovou politiku, kterou už několik let obdobně uplatňuje konkurenční řetězec CineStar, implementovalo Cinema City začátkem listopadu ve svých menších kinech v Ostravě, Plzni a Pardubicích s tím, že si počká na reakce tamních návštěvníků. Na jejich základě ji bude případně rozšiřovat.
Pokud vás změna doposud nepobouřila, vězte, že to má celé háček. Šimek přece nechtěl slevu zadarmo. Abyste dosáhli optimální částky za áčka, která činí 219 korun, musíte být členem Cinema City Clubu, k němuž se na rok uvážete za stokorunu.
Na céčkových místech to s členstvím a blokací krční páteře budete mít za baťovských devadesát devět korun. Tedy, doufejme.
Multiplexy jsou neslavné manipulačními poplatky za online nákup vstupenky, které jsou pro mě dodnes nepochopitelné. Digitální platby bez účasti fyzického pokladního by měly být pro kino efektivnější a ekonomičtější.
Z marketingového oddělení Cinema City na mé všetečné dotazy dorazily poněkud vágní odpovědi, mimo jiné že zavedením cenových zón se „propojuje komfort s cenovou dostupností“ a je za tím „snaha optimalizovat divácký zážitek a nabídnout co největší flexibilitu“. Doprovodilo to vzletnou myšlenkou, že firmě jde o „posílení hodnoty kina jako prémiové destinace“.
Dozajista ho tak vnímám a dále budu vnímat i já, VOD neVOD. Když ale oželím milovaný popcorn – ten z mikrovlnky se mi ještě nepodařilo nespálit, na piedestalu budu pořád mít klasická kina.
Pomyslný strop dvou set korun za vstupenky se jim s výjimkou produkčně náročnějších promítání, typicky němých filmů se živou hudbou, daří nepřekračovat. Díky jejich doprovodným akcím, především debatám s tvůrci nebo odborníky, mnou filmy jen neproletí, ale vryjí se mi do paměti a dělají z kina prostor, na jehož provoz s radostí přispívám.
