Článek
„Debata o tom, co má a nemá být podporováno z veřejných peněz, je naprosto legitimní, ale uzurpovat si právo zasahovat do dotací jménem ministra, ty vole, Oto, ty jsi to dopracoval,“ vzkázal až punkově ministrovi třeba Leoš Kyša, alias spisovatel František Kotleta.
Problém podobných kroků shora je jasný: o dotacích a grantech rozhodují odborné komise. Ty mají být složené z odborníků, kteří problematice skutečně rozumějí. Nejde tedy o „financování aktivismu“, jak si myslí pan ministr, ale o pluralitu demokratické společnosti.
Pravdivý není ani další Klempířův výrok: „Takový systém, kdy stát rozdává peníze a nemá vliv, jak se s nimi naloží, jde za Martinem Baxou z ODS a minulou vládou.“ Právě Baxa byl známý tím, že komise a jejich demokratické fungování důsledně ctil.
Právě kvůli tomu, aby nebyl obviňován z nepatřičného zasahování do jejich fungování, z nevhodné koncentrace moci. A taky kvůli tomu, že to dělat ze zákona ani nemůže. Fungování Státního fondu kinematografie je na ministrovi nezávislé od roku 2012 (zákon č. 496/2012 Sb.).
No a jen tak ze zvědavosti by mě zajímalo, kdo skutečně kvůli queer komunitě a „jejímu“ filmu panu Klempířovi píše. A ještě víc by mě zajímalo, zda jim třeba pak volá, normálně s nimi mluví, odepisuje jim, protože by nám – novinářům, ale také lidem v čele nejrůznějších kulturních institucí – ty desítky ptajících se občanů mohly dát tip, jak s ním normálně hovořit.
Třeba o odborných věcech, o fungování veřejnoprávních médií, odvolání ředitelky Národní galerie, o rozpočtu resortu a škrtech v něm, o rušení vstupného do muzeí či galerií…, ale klidně taky o pojmu, co je „národní kultura“ a zda k ní patří „den vlajky“.
Tahle hesla, svátky, společně s formulací „občané mi píšou“, se totiž až přímočaře vztahují ke dvěma nechvalně proslulým historickým obdobím: nacismu a komunismu, které provázely i popravy těch nejstatečnějších českých občanů, včetně Milady Horákové.
Ale abych svou úvahu nekončila moralizováním. Věřte, pane ministře, že mi čtenáři taky píšou. Nechodí mi těch vzkazů desítky denně, pravda, ovšem společné máme rozhodně to, že tón příchozích zpráv je značně rozhořčený. Mírně napsáno. Jde většinou o reakce na kulturní texty (recenze, rozhovory…), které jakkoli popisují válku na Ukrajině, kulturní nesvobodu v Maďarsku a na Slovensku.
Tak mě napadá, nepíšou nám, čirou náhodou, stejní lidé?
