Článek
Farhadi je nejslavnější íránský režisér současnosti, už v roce 2011 dostal za film Rozchod Nadera a Simin berlínského Zlatého medvěda a Oscara za nejlepší mezinárodní film.
Toho má i za snímek Klient, který dostal v Cannes dvě ceny, a celosvětově úspěšný bylo i drama Všichni to vědí s Penélope Cruzovou a Javierem Bardemem. Jeho Hrdina (2021) získal v Cannes Velkou cenu.
Paralelní příběhy tedy patřily k nejočekávanějším příspěvkům v letošní hlavní soutěži, ale přinesly značné zklamání. Farhadi v nich sleduje osudy pěti postav, jejichž životy se navzájem protnou.
Spisovatelka Sylvie (Isabelle Huppertová) hledá inspiraci k novému románu špehováním sousedů od naproti. Když její neteř najme mladého muže Adama, aby tetě, která žije poněkud mimo realitu, pomáhal alespoň základně udržet v chodu domácnost, začne se realita srážet s fikcí, až vznikne chaos.
Zpočátku je hra s voyeuristickým pohledem spisovatelky zábavná, stejně jako vyprávění, které onu realitu a fikci vtipně střídá. Postupně se však celý film propadá do úmorných, vypravěčsky nabubřelých a neustále se opakujících klišé.
Mnohem zajímavější je soutěžní film Pawla Pawlikowského Fatherland (Otčina), který může směle aspirovat na některou z cen. Tvůrce oceňovaných filmů Ida (Nejlepší evropský film roku 2014) a Studená válka (Nejlepší evropský film roku 2018 a Cena za nejlepší režii v Cannes) na oba svou černobílou a ve všech směrech precizní novinkou volně navazuje.
Laureát Nobelovy ceny za literaturu Thomas Mann přijíždí z exilu v USA v roce 1949 poprvé se svou dcerou Erikou do Německa. Z Frankfurtu projíždějí zdevastovanou zemí, rozdělenou studenou válkou. A Mann musí čelit nejen pocitu rodičovského selhání, když jeho syn Klaus spáchá sebevraždu, ale i velkému ideologickému dilematu: „Mickey Mouse nebo Stalin?“
Pawlikowski ve filmu nejen ukazuje velmi působivě důsledky druhé světové války v zemi, která ji rozpoutala, ale poukazuje i na to, že nacismus ani po jejím skončení neskončil. Skvělý výkon podává Sandra Hüllerová jako Erika.
Německá herečka, která před třemi lety uchvátila canneský festival ve filmech Anatomie pádu (Zlatá palma) a Zóna zájmu (Velká cena), znovu potvrzuje, že dokáže podat zcela odlišné výkony s nevídanou přesvědčivostí. A stejně výtečně hraje i Hanns Zischler Thomase Manna. Oba vyzařují neuvěřitelný klid, pod nímž však citlivý divák vycítí nesmírné množství emocí.
K sympatickým snímkům dosavadního průběhu hlavní soutěže patří i francouzský La Vie d'une femme (Život ženy) s vynikající Léou Druckerovou v titulní roli. Vypráví o životě úspěšné lékařky, pro kterou je práce vším a osobní život zanedbává, dokud jí do něj nevstoupí nečekané a pro ni samotnou překvapivé vzplanutí. Jakkoliv nejde o nijak originální téma, způsob zpracování je pozoruhodný v české kinematografii takřka nevídanou uvěřitelností a obyčejnou životností postav, u nichž má divák pocit, že se s nimi může kdykoliv potkat.
